Rolnictvo
rolnictvo – typická soc. vrstva obyvatel vesnice, jádro vesnické komunity, charakterizované původně vlastní prací na vlastní nebo propachtované půdě v malovýrobním zemědělství. Námezdně pracující zemědělci nejsou podle tohoto vymezení rolníky a vlastníci velkých statků (zemědělských závodů), kteří se na zemědělské vyrobě nepodílejí vlastní prací, rovněž ne. Velmi široké pojetí rolníka jako každého, kdo obdělává půdu nebo pěstuje dobytek, a v podstatě se kryjící s pojmem zemědělec, bylo běžné před 2. svět. válkou. Zahrnovalo jak zemědělského dělníka, tak i velkostatkáře. V marx. pojetí se r., resp. určitá jeho část, v hist. procesu stává třídou; v zemích reálného socialismu byla postulována tzv. třída družstevních rolníků. Dnes se odborný význam pojmu r. zúžil na hist. nejstarší skupinu výrobců, jejíž vznik sahá do období tzv. neolitické revoluce (8.–5. tis. př. n. l.). Do 19. st. tvořilo r. spolu s ostatním zemědělským obyv. převažující část populace. V zemích záp. Evropy představuje dnes průměrně 7 % z celkového počtu ekon. činných obyv. V zemích „třetího světa“ ale stále zahrnuje 75–90 % obyv. Pro r. jako celek jsou typické tyto znaky: a) manuální, méně složitá práce při nižší tech. vybavenosti než v průmyslu, b) zaměstnání a bydlení na vesnici, c) specif. subkultura (zvyky, obyčeje, tradice).
Postavení r. ve společnosti se mění v závislosti na charakteru spol. řádu a uplatňované agrární politice. Výrazné změny v postavení r. nastaly v Evropě koncem 18. a zač. 19. st., kdy se vytvořily svobodnější podmínky rozvoje r. (viz nevolnictví, poddanství). Podle m.-l. agrární teorie se postavení a charakter r. mění postupně a prostorově nerovnoměrně v souvislosti s rozvojem zemědělské velkovýroby. Tato teorie byla v předválečném období odmítána K. Kautským a agrárními teoretiky a politiky, jako byl např. E. David, v Československu R. Rolíček, V. Brdlík, kteří dokazovali přednosti tzv. středního selského statku před velkými zemědělskými závody (viz též agrarismus). Na tento směr navázala v 50. a 60. l. teorie rodinných zemědělských hospodářství, která se rozšířila ve vyspělých záp. státech v rámci tzv. „třetí cesty“ vývoje společnosti. Tato konvergenční teorie zakládá další vývoj zemědělství a r. na instituci rodiny a na nezávislosti na spol.-polit. kontextu. Tvoří poměrně silný názorový proud (vyjadřovaný mj. i agrární komisí EHS), podporovaný jednak státními dotacemi rodinných hospodářství a jednak některými empir. údaji o vývoji počtu hospodářství podle výměry půdy, o poklesu počtu pracovních sil v zemědělství a námezdních pracovních sil apod. Státní zásahy do zemědělství vyspělých kap. zemí však podporují i družstevnictví. V bývalých social. zemích se změnilo postavení r. v procesu kolektivizace zemědělství, zmizely charakteristické skupiny r.. Relativně nejčetnější částí r. v předválečném Československu byli drobní rolníci, většinou vymezovaní výměrou půdy od 2 do 5 ha, jejichž hospodářství tvořila cca 27 % z venkovských zemědělských hospodářství. Kategorie „drobného“ a středního rolníka patří ale spíše do ideol. a polit. terminologie, stejně jako dobový pojem kulak.
Tradičně byly subskupiny r. vázány na velikost a typ usedlosti. Byly součástí značně hierarchizované struktury vesnického společenství. Prakticky synonymem rolníka v užším pojetí v čes. podmínkách je sedlák, který je považován za typického představitele venkovského obyv., nositele vzoru venkovského životního stylu. Vlivnou skupinou byli majitelé velkých usedlostí, statkáři a velkostatkáři, kteří byli zčásti pokračovateli starých selských rodů a selské tradice, zčásti poněkud cizorodým prvkem společenství svým neosobním vztahem k půdě a k tradici a vnášením mechanismů prům. výroby a prům. pracovních vztahů. Chudší vrstvou r. byli chalupníci a zčásti i domkáři. Ti z nich, kteří vůbec nevlastnili půdu, a také podruzi a další námezdní pracovníci (čeleď, později zemědělští dělníci), tj. tzv. bezzemci, nesplňují vlastnické kritérium vymezení r. Specif. skupinou, která byla v Československu poměrně četná a má své moderní varianty, jsou kovozemědělci (resp. kovorolníci). Kritériem dělení zemědělských a rolnických hospodářství je rozsah práce, v jakém majitel nebo manželský pár vykonává zaměstnání v zemědělství (tedy ve vlastním hospodářství) a mimo ně a míra celkového příjmu rodiny plynoucí ze zemědělské činnosti. V souvislosti s restitucemi a novými zemědělskými zákony na začátku 90. l. lze očekávat částečné obnovení tradiční struktury r., zakládání rodinných zemědělských hospodářství moderního typu a paralelní vývoj různých forem družstevnictví. S-gie zkoumá vnitřní demogr. a soc. strukturu r., jeho soc. mobilitu, úroveň vzdělání, aspirace, hodnoty, zvyky, tradici. Velká pozornost je v této souvislosti věnována rodině, která u r. představuje relativně soběstačnou výrobně-ekon. a pracovní jednotku i význ. socializační, akulturační a spol. instituci, hrající velkou roli ve vesnickém společenství. Profil rolníka, resp. sedláka, v kap. Československu byl popsán více autory, především však I. A. Bláhou. Sociologie rolníka je součástí sociologie venkova a sociologie zemědělství.
farmers, peasantry paysannerie Bauernschaft contadini
Literatura: Bláha, I. A.: Sociologie sedláka a dělníka. Praha 1925; Franěk, R.: Rolnická otázka. Praha 1973; Galeski, B.: Spoleczna struktura wsi. Warszawa 1962; Chalasiński, J.: Młode pokolenie chłopow. Warszawa 1938; Kautsky, K.: Agrární otázka. Praha 1959; Lenin, V. I.: K rolnické otázce. Praha 1955; Lenin, V. I.: Vývoj kapitalismu v zemědělství. Praha 1952; Thomas, W. I. – Znaniecki, F.: The Polish Peasant in Europe and America. Boston 1918; viz též sociologie zemědělství, sociologie venkova.