Politika populační
politika populační – institucionálně zakotvené usměrňování vývoje obyvatelstva, promítající se do konkrétních populačních opatření a jejich realizace v oblasti ekon., soc., právní, administrativní, zdravotní, a to formou materiální, peněžitou, psychol., výchovnou apod. Populační opatření mohou mít dvojí charakter: a) buď jde o určitý obecně závazný a právně či jinak garantovaný předpis, zákon, který se stává obecnou normou chování, příp. základem pro poskytování materiálních i nemateriálních podpor, pro výkon určitých služeb apod., b) nebo jde o záměrný ekon., výchovný, propagační či jiný impuls, např. o změnu výrobní či cenové politiky, státní dotaci určitého druhu zboží (dětského oblečení apod.), preferenci rozvoje některých služeb (v oblasti péče o matku a dítě, o staré lidi, zdravotnictví vůbec, poradenství atd.), nové zaměření zdravotní výchovy, propagace, bytové politiky apod. Populační opatření vlastně představují řízenou implikaci určitých změn do života společnosti, tzn. jejich formulaci, prosazování, příp. uzákonění, provádění a kontrolu.
Vyskytují se tato pojetí p.p.: 1. V nejširším smyslu lze do ní zařadit všechna opatření a s nimi související činnosti, které ovlivňují populační vývoj bez ohledu na prioritu cílů a stupeň zprostředkování (např. i všechna opatření ke zvyšování životní úrovně, ke zlepšení pracovních podmínek, zejm. žen, životního prostředí, služeb, zejm. zdravotnických atd.). V tomto pojetí se p.p. prakticky překrývá se sociální politikou, protože lze těžko najít takové soc. či ekon. opatření, které by nemělo nějaký (krátkodobý, dlouhodobý, perspektivní) populační efekt. 2. Užší vymezení p.p. zahrnuje opatření koncipovaná, přijatá a realizovaná přímo za účelem ovlivnění demografické reprodukce. V této souvislosti se někdy hovoří o „demografické politice“. Je zaměřená na oblast porodnosti a úmrtnosti a na související aspekty sňatečnosti, rozvodovosti a nemocnosti, resp. na ovlivnění demografického chování v těchto oblastech. Někdy se chápe včetně problematiky rozmisťování obyv. a migrace, i když se hovoří o samostatné migrační politice. 3. Nejužší pojetí p.p. se překrývá s natalitní politikou, dokonce často jen s její pronatalitní koncepcí. Koncentruje se tedy pouze na regulaci porodnosti. Příklon k jednotlivým pojetím p.p. je do značné míry dán konkrétními hist.-spol. podmínkami. Např. v Československu před 2. svět. válkou byla p.p. kombinací slabé pronatalitní politiky s politikou vystěhovalectví, v 50. l. se koncentrovala výrazně na pronatalitní opatření (snižování úmrtnosti bylo chápáno jako přirozený důsledek zlepšování úrovně zdravotnictví). Některé rozvojové země naopak preferují protinatalitní opatření nebo bojují s vysokou úmrtností atd. V podstatě se uvažuje vždy o státní p.p., která je závislá na státní ideologii, míře hosp. a kult. rozvinutosti i dané hist. situaci. Bývá silnější, resp. uvědomělejší, s větším podílem přímých regulativů a také kontrolovanější u silně proorganizovaných, resp. centralizovaných státních útvarů. P.p. najdeme ale ve velmi výrazné podobě i u přír. národů, které pružně regulují svoji početnost vzhledem k úživnosti prostředí. V současné době některé vyspělé záp. země uvažují (zejm. perspektivně) o p.p. bez přímých opatření, která by byla v tom nejširším pojetí samozřejmým důsledkem optimálního ekon. a soc. rozvoje.
P.p. má také svoji teor. složku. Ta zahrnuje koncepční východiska různých typů populačních opatření, analýzu jejich spol. a ekon. náročnosti, zkušeností z p.p. dřívějších a jiných společností a odhady pravděpodobných efektů. Teorie p.p. zabývající se opatřeními přímo ovlivňujícími demogr. reprodukci se považuje za součást demografie, teorie týkající se rozmístění obyv. a migrace zase za součást demogeografie neboli geografie obyvatelstva. Formulace jednotlivých konkrétních opatření musí brát v úvahu specifika demogr. reprodukce, k nimž patří respektování biol. zákonitostí a též určitého svobodného prostoru demogr. chování. Celkem jednoduchá v tomto směru je dnes situace v oblasti úmrtnosti, kde prakticky všechna opatření sledují jak zájem jednotlivců, tak společnosti a směřují k takovému zlepšení zdravotní péče a parametrů životního prostředí, které vede k prodloužení naděje dožití. Problémem zde není konkretizace cílů p.p., ale vazba na omezující ekon., soc. a někdy i psych. možnosti té které společnosti. Zhoršování parametrů úmrtnosti signalizuje nejen neúčinnou p.p. v této oblasti, ale celkově nezdravou, neperspektivní tendenci ve vývoji společnosti. Složitější je konkretizace cílů p.p. v oblasti porodnosti. Nelze např. porušovat zásadu nezadatelného práva rodičů mít tolik dětí, kolik si přejí. Z tohoto hlediska je hlavním cílem p.p. vytvořit rodinám takové podmínky, aby svá přání mohly naplnit bez snížení své životní úrovně a jiných negativních důsledků. Obecně by cíle p.p. měly dnes vycházet ze stanovení populačního optima. Opatření p.p. vytvářejí složitý systém, v němž dochází k vzájemné podpoře či rušení jednotlivých komponent. Pokud nejsou správně vyváženy, mohou vyvolat sekundární nepředvídané problémy. Např. peněžitá podpora rodin s více dětmi se částečně míjí účinkem při neadekvátní bytové politice, řada materiálních výhod ztrácí na účinnosti při nedostatečné úpravě pracovních podmínek zaměstnaných matek, při nevyhovujících službách apod. Nejen apriorní, ale i aposteriorní hodnocení efektivnosti opatření p.p. je velmi obtížné a bývá předmětem rozsáhlých diskusí a sporů expertů. Většinou se soudí, že skutečné pozitivní účinky jsou menší než předpokládané a projevují se příliš krátkodobě nebo naopak s neodhadnutelným zpožděním, příp. s doprovodnými nežádoucími efekty. To je též důvodem, proč se některé směry p.p. snaží přímá opatření minimalizovat a ponechat prostor pro samoregulaci demogr. systému v rámci optimalizace celkové koncepce soc. a ekon. rozvoje. Úvahy o p.p. jsou důležitou součástí sociálních prognóz.
population policy politique de population Bevölkerungspolitik politica demografica
Literatura: Berelson, B.: Population Policy is Developed Countries. New York 1975; Bodrova, V.: Politika narodonaselenija v stranach – členach SEV. Moskva 1977; Khalatbari, P.: Bevölkerungstheorie und Bevölkerungspolitik. Beiträge zur Demographie, 1981, č. 5; Maur, E.: Populační teorie a populační politika za kapitalismu. Demografie, 16, 1974; Wynnyczuk, V. – Faktorová, F.: Mezinárodní srovnávání populačních opatření v Evropě. Demografie, 22, 1980.