Modlitba

modlitba – v nejširším smyslu každá pomyslná komunikace s vyšší bytostí, která je chápána jako oboustranný akt rozmluvy, setkání, i když jde vlastně vždy o jednostranné vzývání, verbální i pouze pocitové. V mystizujícím smyslu je m. „pozdvižením mysli k Bohu“ (podle sv. Jana Damašského), duševní spojení s ním, jeden ze způsobů překročení tělesnosti, přiblížení nadpřirozenu. Různé druhy m. patří k zákl. rituálům všech náb. kultů, přičemž jejich chápání se pohybuje od víry v magickou sílu slova a gesta po personální vztah k transcendentnímu základu bytí. Existují m. prosebné, děkovné, oslavné, záslibné (které jsou slibem oddanosti a služby Bohu), m. jako pokání a též jako zpověď. Tato kategorizace odráží za prvé fakt, že určité potřeby a touhy překračující rámec lidských možností se svěřují vědomě do pravomoci vyšších sil, přičemž se jejich naplnění očekává jako dar, o který je třeba prosit a za který je třeba děkovat, za druhé předpoklad, že vyšší bytosti si lze příznivě naklonit max. důvěrou, adorací i sliby, které hrají úlohu oběti. V křesťanské věrouce je m. prosebná obvykle považována za nejnižší kategorii, důkazem vyšší duchovní vyspělosti jsou m. děkovné, za dokonalé jsou považovány m. vyjadřující pouze lásku k Bohu a touhu po jeho blízkosti. Modlit se může kdokoliv a kdykoliv, někdy se ale předpokládá, že některé m. mají větší účinnost – např. hromadné m. při bohoslužbách nebo m. kněží, svatých, lidí počestných a bohabojných (ačkoli evangelium zdůrazňuje právě pokornou modlitbu hříšníka). Jmenovitě v katolicismu se od „vyvolených“ očekávají i m. orodující, přímluvné za lidi propadlé hříchu (viz též kult mariánský). Nadpřirozeno, k němuž se m. vztahuje, může být konkretizováno přímo bohem nebo jeho prostředníkem, svatým. Objekt m. bývá někdy symbolizován obrazem, sochou nebo nějakým kultovním předmětem (např. křížem). Některá náboženství, např. islám, judaismus, však zakazují jakékoliv zobrazování Boha. Typickými gesty, kterými je m. provázena, je pokleknutí, sepětí rukou, svěšená hlava a jiné známky pokory a vnitřního pohroužení, ale i rozpřažené ruce, hlava zvrácená k nebi. V některých křesťanských církvích se modlící znamená křížem. Všechna tato gesta mají pomáhat navodit komunikaci s objektem m.. Existují ustálené, předepsané m., které jsou často veršované a zpívané, ale modlit se lze i vlastními slovy a způsoby. Za m. je pokládána i každá práce konaná s myšlenkou na Boha a konání dobrých skutků. Místo m. rovněž není předepsáno. Modlit se lze v soukromí, v chrámu, na místech pouti, v přírodě.

Během dlouhého vývoje křesťanské civilizace se m. stala běžnou součástí života. Určité úkony, akce, důležitá rozhodnutí se zahajovaly m. (začátek dne a každého jídla, ukládání ke spánku, začátek vyučování, veř. slavnosti, bojového útoku apod.), čímž se demonstrovala permanentní potřeba Boží ochrany. Do jisté míry to vedlo k tomu, že se z m. vytrácel charakter posvátného úkonu, stávala se zvykem, konvencí a někdy i pověrou (založenou na pocitu, že bez vyřknutí určité m. v pravý čas na pravém místě postihne člověka smůla). Proto např. katol. církev zdůrazňuje nutnost zaměstnávat se během m. vnitřně Bohem, zapojit do m. rozum i vůli, neprovádět ji jako mechanickou činnost. Z psychol. hlediska vystupuje m. nejčastěji jako obranný, vyrovnávací duševní mechanismus (zejm. v situaci strachu, bezmoci a beznaděje, vnitřního zmatku, nerozhodnosti, krize), příp. mechanismus katarze. Může být ovšem evokačním rituálem extatického stavu nebo fil. meditací. Např. modlitba růžence (opakování předepsané krátké modlitby, při kterém slouží jako pomůcka šňůra navlečených korálků), která se vyskytuje nejen v křesťanství, ale také např. v buddhismu, podporuje meditaci tím, že neustálé opakování týchž slov pomáhá koncentraci mysli na objekt m.. Slovo „amen“, zakončující křesťanské m., je hebrejského původu a znamená přibližně „staň se“. Je to závěrečné magické zpečetění m.. S-gicky zajímavé jsou vnější rituální formy a spol. okolnosti modlení, zejm. hromadného, soc. účel a účinky připisované m. (viz též obřad) i obsah tradičních m., který je součástí kult. tradice, výrazem kult. kontinuity a demonstrací kolektivního nevědomí. Na některé m. lze pohlížet jako na liter. dílo, na báseň. Staré kancionály jako sborníky m. a náb. písní (což jsou zpívané m.), bohatě zdobené miniaturami, jsou vzácnými uměl. památkami.

prayer prière Gebet preghiera

Literatura: viz sociologie náboženství.

Alena Vodáková
Olga Vodáková