Společnost
společnost – v nejširším slova smyslu synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší společenskou skupinu, k níž jedinec může náležet (A. W. Green), sociální agregát osob obou pohlaví a různých věkových skupin spojených v soběstačné uskupení, jež si vytvořilo vlastní instituce, které respektuje, a kulturu, kterou sdílí; v nejužším smyslu soubor osob žijících ve skupinách, jež jsou vzájemně propojeny, na společném, vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném polit. mocí, sdílejících zákl. společné hodnoty, řídících se týmiž zákl. normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorů. V prvním případě, kdy se pojem s. kryje s pojmem lidstva, nemá prakticky žádnou označovací a výkladovou hodnotu (ačkoliv toto pojetí odpovídá běžnému jazykovému úzu). V druhém případě se pojetí s. blíží pojmu státu, zejm. moderního nár. státu, nemá však platnost pro vzdálenější hist. údobí. Podle shodného vyjádření většiny sociologů patří s. k pojmům, které jsou nejspornější, nejméně jednoznačně definované, a které proto mohou vyjadřovat všechno a nic. Protože je sociologie obvykle definována jako věda o s. nebo o spol. jevech, vzniká permanentní potřeba pojem s. určitým způsobem více či méně jednoznačně definovat, i když analýza s-gické literatury ukazuje, že to není možné. Je příznačné, že dokonce i v systematických klasických textech (např. W. F. Ogburn, M. F. Nimkoff, 1947; R. Worms, 1928) pojem s. není definován vůbec nebo je definován zcela marginálně (viz G. A. Lundberg, C. C. Schrag, O. N. Larsen, W. R.Catton, 1954) a je vztažen k vzorcovanému systému interakce, který lze pozorovat mezi osobami nebo skupinami, na rozdíl od pojmu kultura, který se vztahuje k produktům interakce a zahrnuje symboly, hodnoty, normy a materiální objekty. V naprosté většině posledních reprezentativních systematických výkladů moderní s-gie pojem s. zcela chybí. Např. v učebnici A. Giddense je podána definice s. pouze v příloze (s. je skupina lidí, kteří žijí na zvl. území, jsou podřízeni témuž systému polit. moci a autority a jsou si vědomi toho, že mají odlišnou identitu od jiných skupin, které je obklopují), ve vlastním textu se však s obecným pojmem s. vůbec nepracuje. Potřeba jednoznačné definice pojmu, který tvoří definiens předmětu s-gie, vyplývá pravděpdobně z pocitu inferiority vůči přír. vědám, které údajně pracují pouze s dobře definovanými pojmy. Není však věcného důvodu, aby se s-gie snažila o jednoznačné, všeob. přijatelné a formálně logicky čisté vymezení pojmu s. V různých pojetích s. se totiž odráží vnitřní diferencovanost s-gie jako vědního oboru a její multiparadigmatická struktura.
Ačkoliv se pojem s. používal i ve společnostech premoderních a preindustriálních (tedy pro tzv. tradiční společenství), samo téma s. ve smyslu teoretické či věd. reflexe je tématem novodobým. V antice se o s. uvažovalo na úrovni polis, která byla identická se s. (Aristoteles, který ovšem nejen definuje polis jako soběstačné společenství, ale současně klade zákl. otázku po její podstatě, původu její jednoty a podmínkách její kontinuity v čase), ve středověku se neodlišovala s. od politického společenství: jedinec přináležel církvi a určitému polit. společenství, přičemž rodina měla specif. a poněkud výlučné postavení přirozené skupiny. Rozlišení politického společenství reprezentovaného státem a s. se objevilo až v renesanci a kulminovalo v 17.–19. st., kdy byl stát pojat jako podstatný, ale přece jen pouze segment s.. G. W. F. Hegel vytvořil pojem občanské společnosti jako protiváhu pojmu státu, objevil se pojem spol. skupina, dokonce v tomtéž polemickém kontextu. S. se konečně stala předmětem samostatné vědy, s-gie (A. Comte). Význ. náběhy k tomu nacházíme ovšem již u G. B. Vica a Ch. L. Montesquieua.
V dějinách s-gie lze typologicky vydělit několik dichotomických pojetí s. 1. Především je to realistické a nominalistické pojetí (viz realismus a nominalismus). V pojetí realistickém je s. chápána jako realita sui generis, nepřevoditelná na individ. aktéry, kteří ji tvoří (tzv. durkheimovská tradice). V nominalistickém pojetí je s. chápána jako v podstatě pouhé konvenční označení pro seskupení osob, jejichž reálné jednání teprve s. ustavuje. Nominalistická tradice nachází krajní výraz v soudobé teorii konstrukce sociální reality, v níž se předpokládá, že s. samostatnou existenci vůbec nemá a že je kontinuálně vytvářena v každodenní lidské interakci a komunikaci. Tato koncepce má jistou oporu v tradici odvozované od G. Simmela (s. jako soubor individuí spojených interakcí). 2. Dále je to dichotomie holistického a analytického přístupu ke s. Toto rozlišení má smysl výrazně metodologický: holistické hledisko zdůrazňuje, že spol. celek není pochopitelný prostřednictvím svých částí, ale naopak že smysl (funkce) elementů se vysvětluje teprve z fungování celku (viz též holismus). Analytické hledisko naopak zdůrazňuje význam zkoumání částí pro pochopení celku (viz metoda analytická). 3. Jinou dichotomií je sociologistické a psychologizující pojetí s. (viz sociologismus a psychologismus), které na jedné straně opakuje durkheimovské pojetí s. jako fenoménu sui generis, na druhé straně představu (Ralfa Lintona), že s. je každá skupina osob, které žily pohromadě dosti dlouho, aby se sami pokládaly za soc. jednotku, za s. V psychologistických pojetích s. je akcentován aspekt sebeuvědomění, vědomí příslušnosti a identity. 4. Další dichotomie kooperativního a konfliktního pojetí s. má původ jednak v koncepci H. Spencera a W. G. Sumnera, podle níž je s. je organizovaná kolektivita, která je spojena kooperativními pouty, kooperativními aktivitami za účelem reprodukce a přežití, jednak v teorii K. Marxe, katerý chápe s. jako permanentní řešení soc. a třídního konfliktu (viz též kooperace, konflikt sociální). Marxovo pojetí s. není ale úplně jednoznačné. Marx (a zvl. kategoricky potom V. I. Lenin) v zásadě odmítá pojem s. jako špatnou a nefunkční abstrakci. S. podle něho rozhodně není suma individuí, ale suma spol. vztahů mezi nimi, přičemž rozhodujícími spol. vztahy jsou vztahy výrobní. Tak dostává Marx základ pro svůj známý obraz strukturace s. na základnu a nadstavbu. Proti abstraktnímu pojmu s. staví Marx pojem společenskoekonomická formace, který má vyjadřovat konkrétně hist. typ uspořádání spol. vztahů, konkrétně časově a prostorově situovanou jednotu ekon. základny a duchovní nadstavby.
Podle E. Chinoye a A. Brittana lze typologizovat různá pojetí s. takto: a) s. jako struktura (tj. především síť soc. institucí), b) s. jako rekurence, tzn. opakování a permanentní řešení problému přežití (vzorce chování, hodnoty, normy a jiné kolektivní představy se krystalizují v institucích, jejichž podstatné elementy působí dlouhodobě), c) s. jako řízené, organizované, uspořádané, institucionalizované řešení konfliktů, d) s. jako síť spol. vztahů, e) s. jako soubor spol. skupin a vztahů mezi nimi, f) s. jako kultura (lidé jsou udržováni v kolektivitě na základě společně vytvářených a sdílených hodnot a vzorců, které tvoří páteř každé s.).
Velmi zajímavé pojetí s. podal ve 20. l. E. Chalupný, který za předmět s-gie prohlásil nikoliv s., ale civilizaci. Ta se mu skládá z činitelů (aktérů), činností a výtvorů. Toto pojetí rozvedl v 60. l. Zdeněk Strmiska, který rozlišil přír. podmínky (člověkem ovlivněné a upravené), lidské aktéry sdružené ve skupinách (demoskopický aspekt studia s.), lidské činosti a produkty lidských činností (kultura – kulturologický aspekt). Strmiska ve svém pojetí, v čes. literatuře vlastně ojedinělém, zdůrazňuje, že s.: 1. není tvořena bezprostředně jednotlivci, ale skupinami, nutně se skládá z obou pohlaví a ze všech věkových skupin; 2. je relativně soběstačná vzhledem k prostředí, protože na rozdíl od partikulárních skupin, které plní jen některé funkce, plní všechny podstatné funkce, zejm. funkci biol. reprodukce, výrobní, soc. a polit., duchovně kult.; 3. je nositelem, tvůrcem a uživatelem kultury, její členové jsou spjati společnou kulturou bez ohledu na vnitřní diferencovanost do subkultur; 4. je relativně vysoce integrovaným celkem, který se někdy projevuje jako systém s cílovým chováním; 5. je v interakci s jinými s., pokud je pojem s. chápán ve významu globální společnosti, jak mu rozuměl G. Gurvitch.
S-gie používá pojem s. obvykle ve vazbě na nějaké specifikující adjektivum (globální s., industriální s. apod.); v obecném smyslu je použití pojmu s. závislé na základní teoretické perspektivě toho, kdo pojem s. používá. Zdá se být proto vhodné (J. N. Kosiński, 1988) rozlišit: a) empir. pojetí s., které ukazuje (analyzuje, popisuje, zkoumá) konkrétní společnosti v konkrétním prostoru a čase nebo stanoví pravidelnosti a souvislosti mezi jejich podstatnými součástmi, b) konceptualistické pojetí, které navrhuje obecný model s., jenž je použitelný pro popis a analýzu všech možných s. (viz sociologie obecná), c) fil. pojetí, které se zabývá obecnými problémy vztahu člověka a s. jako umělého lidského prostředí.
society société Gesellschaft società
Literatura: Brittan, A.: Society. In: The Social Science Encyclopedia. London 1985; Giddens, A.: Sociology. London 1989; Chalupný, E.: Sociologie. I.: Základy. Podstata sociologie. Soustava věd. Praha 1927; Chinoy, E.: Society. An Introduction to Sociology. New York 1962; Linton, R.: The Study of Man. New York 1936; Lundberg, G. A. aj.: Sociology. New York 1964; Marx, K.: Dopis Anněnkovovi, 1846. In: Spisy, sv. 27, Praha 1968; Strmiska, Z.: Společnost. In: Malý sociologický slovník (u hesla není v důsledku dobové cenzury autorství uvedeno). Praha 1970; Wolf, K. H. ed.: The Sociology of Georg Simmel. New York 1950; Worms, R.: Úvod do studia lidské společnosti. Praha 1928.
Viz též heslo společnost, společenská skutečnost v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)