Alkoholismus

alkoholismus – (z arabského al kuhl = animonový prášek; od 16. st. alkohol = vinný extrakt vyráběný alchymisty) – běžně chápán jako nadměrná či pravidelná konzumace alkoholických nápojů spojená s nebezpečím návykového chování, jako druh sociální deviace, resp. soc. patologický jev s negativním dopadem na jedince, rodinu i společnost (viz též patologie sociální). Za posledních 200 let v soc. myšlení vykrystalizovaly 3 zákl. přístupy k a. 1. Z morálního pohledu se a. hodnotí jako hřích, projev slabé vůle apod. Terapií je převýchova nebo trestání jedinců, kteří propadli alkoholu, potlačování alkoholu jako zla, např. v podobě prohibice, resp. militantního abstinentství. 2. A. byl chápán jako nemoc, což představovalo pomocnou ruku pro postižené, kterým se místo odsuzování nabídla léčba; preventivní stránka byla poněkud v pozadí. 3. Pro veř. zdravotnické hledisko je charakteristický posun od pojetí převážně medicínského k pojetí soc. preventivnímu a k systémové orientaci (obnovuje se zájem o alkohol jako potenciálně rizikovou látku). Změna paradigmatu je ztělesněna v koncepci „alcohol-related problems“ (problémy související s alkoholem) prosazované Světovou zdravotnickou organizací od konce 70. l. Podle tohoto přístupu není a. pouze problémem alkoholiků (např. opilý řidič, který porazí dítě, nemusí být z klinického hlediska alkoholikem, ale způsobil „problém související s alkoholem“). A. se rodí na pozadí normálního, tj. soc. a kult. akceptovaného pití alkoholu. S růstem spotřeby alkoholu roste i objem problémů a stupeň poškození populace. S tím souvisí důraz na „alkoholovou politiku“ (regulace dostupnosti alkoholu, výroby, cen, způsobu prodeje, spotřeby, konzumentských zvyklostí). Preventivní programy se věnují rizikovým faktorům a rizikovým skupinám, usilují o včasnou identifikaci a včasnou intervenci. V léčbě se dostává do popředí ambulantní složka, za důležité se považují sociální sítě a tzv. sociální opora (social support) pacienta. K prosazení této koncepce přispěl celosvět. růst spotřeby alkoholu a rozšiřování spotřební palety po 2. svět. válce s průvodními nepříznivými následky. První s-gicky orientované práce o a. pocházejí z 19. st. a vznikaly na půdě sociálního lékařství. K rozvoji sociologie alkoholismu u nás přispěla čes. s-gická škola, zejm. T. G. Masaryk, B. Foustka, E. Beneš a další.

V současné době se s-gie a. zaměřuje na 3 navzájem se prolínající okruhy. Prvním je zkoumání soc. podmínek a faktorů, které se na vzniku a., jeho vývoji a na udržení pijáctví podílejí. Sem patří např. kult. antropol. studie o zkoumání sociokult. determinací pití, analýza funkcí alkoholu, analýza typů spotřeby alkoholu a alkoholických subkultur, zkoumání vlivu velkých soc. přeměn (industrializace, urbanizace, migrace apod.), ekon. faktorů (dostupnost alkoholu), jakož i pracovních podmínek na vývoj a., analýza soc. ekologických a environmentálních, stejně tak jako rodinných a výchovných vlivů na vznik a udržení a. atd. Druhý okruh se koncentruje na rozšířenost a. a na zkoumání dopadu spotřeby alkoholu na společnost. Prvořadým záměrem je získat souhrnný obraz o pití alkoholu v zemi (statistiky spotřeby, analýzy pijáckých zvyklostí a stylů, přehledy o počtu abstinentů, konzumentů, pijanů a alkoholiků), obraz o pití v jednotlivých věkových či profesních skupinách, o rizikových populacích (např. o dětech alkoholiků), o účincích alkoholu na zdraví obyv. (nemocnost, úmrtnost, invalidita, úrazy), o pití v práci a následcích v pracovním procesu, o ekon. bilancích příjmů a škod vyplývajících z konzumace alkoholu, o dopadu a. na rodinu i spol. morálku, o podílu alkoholu na kriminalitě apod. Třetí okruh se věnuje soc. aspektům prevence a terapie a. Předmětem zájmu jsou zde soc. faktory v diagnostikování a., laické koncepty a. a postoje veřejnosti k alkoholikům i k léčbě, fungování léčebných institucí jako soc. systémů a proces léčby jako akulturace, socioterapie a soc. rehabilitace v klubech a svépomocných skupinách, efektivnost léčebných a preventivních programů a zdravotní výchovy, souvislosti mezi způsobem života a a., mezi a. a etikou, a. a náboženstvím aj.

Zatímco definic a. jako choroby existuje několik desítek, s-gicky orientovaných je pouze několik. Z nich nejvýzn. jsou: sociokult. model, model distribuce spotřeby alkoholu, interakční výkladová schémata, integrační model, výklady opírající se o teorii deviace, psychosoc. vývojové modely aj. V sociokult. modelu jsou rozsah a typ pití a a. ve společnosti určovány strukturou soc. norem a tzv. sociálních definicí alkoholu. Klasickou prací je zde studie R. F. Balese z r. 1946, podle které každá kultura ovlivňuje stupeň a rozšíření pijáctví a a. třemi způsoby: a) soc. strukturou, která může plodit stresy a sociální napětí, b) postoji ke konzumaci a k intoxikaci, které rozhodují o tom, zda se alkohol používá jako prostředek k uvolnění, c) případnými alternativními mechanismy uvolňování napětí. Autor dále rozlišil 4 druhy soc. definicí alkoholu: 1. abstinenční (alkohol ohrožuje zákl. normy a hodnoty); 2. rituální (konzumace spjatá s obřady); 3. konviviální neboli sdružovací (pití symbolizuje spol. solidaritu); 4. utilitární (pití jako „lék“). První a druhá verze zpravidla nevede k a., třetí jen v případě, že se odkloní od symbolismu solidarity k utilitárnímu pití. Za nejnebezpečnější pro rozvoj a. považoval utilitární definici, protože ta toleruje psych. gratifikaci jedince prostřednictvím alkoholu. Ty kultury, které alkohol nenabízejí jako legitimní prostředek na zvládnutí vnitřního napětí, zlepšení psych. stavu, navození euforie atd., mají často k dispozici jiné „efektivní náhrady“ (někdy též drogy, avšak nealkoholické). V Čechách a na Slovensku je a. vážným problémem, často bagatelizovaným, spotřeba alkoholu je na vysoké úrovni. (Viz též sociologie deviantního chování.)

alcoholism alcoolisme Alkoholismus alcolismo

Literatura: Antons, K. – Schulz, W.: Normales Trinken und Suchtentwicklung. Bd. I. Göttingen 1976; Bútora, M.: Mne sa to nemôže stať (Sociologické kapitoly z alkoholizmu). Martin 1989; Kissin, B. – Begleiter, H. eds: The Biology of Alcoholism. vol. 4. Social Aspects of Alcoholism. New York 1976; Kubička, L. a kol.: Psychosociální kontext konzumu alkoholu u mladých mužů. Praha 1988; Kunda, S. a kol.: Klinika alkoholizmu. Martin 1988; Moore, M. H. – Gerstein, D. R. eds.: Alcohol and Public Policy. Washington 1981; Pittman, D. J. – Snyder, Ch. J. eds.: Society. Culture and Drinking Patterns. New York 1962; Skála, J. a kol.: Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha 1987; Wald, I. ed.: Alkohol oraz zwiazane z nim problemy spoleczne i zdrowotne. Warszawa 1986; White, H. R.: Sociological Theories of the Etiology of Alcoholism. In: Gomberg, E. L. – White, H. R. – Carpenter, J. A.: Alcohol, Science and Society Revisited. Ann Arbor 1985.

Martin Bútora

---

Viz též heslo alkoholismus v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)