Surrealismus

surrealismus – (fr. termín, znamenající doslova nadrealismus) – uměl. hnutí přerůstající v životní postoj a životní styl. Bývá považován za vrcholnou formu umělecké avantgardy a za poslední uměl. směr (-ismus) s vlastní integrální teor. koncepcí a životním názorem, který vytvořil originální estetickou koncepci a mezinár. hnutí postavené na tradiční skup. struktuře (viz komunita umělecká). Termín s. byl převzat od G. Appolinaira (Prsy Tirésiovy, 1917), který jím označil umění vracející se k přírodě, ne ale jako její fotografická nápodoba (přirovnává je k vynálezu kola, které nahrazuje chůzi, a přece se nepodobá noze). V historii s. lze rozeznat 2 období: před 2. svět. válkou a po ní. První začíná v Paříži začátkem 20. l. (publikací A. Bretona a P. Soupaulta Magnetická pole, 1919, nebo prvním manifestem skupiny v r. 1924). Je charakterizováno bezprostřední návazností na dadaismus a zároveň roztržkou s ním, která souvisí s potřebou nahradit absolutní destrukci konstruktivním programem, a horečnatou skup. aktivitou. Jejím výsledkem je řada originálních individ. i kolekt. děl z oblasti všech žánrů (sporný je pouze s. v hudbě), dynamicky se vyvíjející program zakotvený v uměl. manifestech, řada spol. skandálů (v duchu épateismu) a rychlý mezinár. ohlas (surrelistické skupiny vznikají po celé Evropě počínaje Belgií, poté v Japonsku, Lat. Americe, nakonec během 2. svět. války nastává velký rozmach v USA, kde se schází řada evrop. emigrantů, kteří iniciují am. umění). Hnutí od počátku vědomě navazalo na tradici revol. a tzv. černého romantismu, částečně se inspirovalo dekadencí a futurismem a celou oblastí tzv. fantaskního umění. První dominantní ideou byl „psychický automatismus“, což je bezprostřední zachycování průběhu myšlenek a představ bez jakékoli rozumové kontroly a jakéhokoli zaujetí morálního či estetického. Původní maximalistická vize (kterou byl v Prvním manifestu s. definován „jednou provždy“) byla časem zmírněna a rozvinuta v několika směrech, a to v oblasti umění i jako návod pro život: význ. zanedbávanou hodnotou jsou všechny formy a projevy iracionality, zejm. imaginace, sen, náhoda, ale i láska a šílenství. S. se inspiruje S. Freudem, později i C. G. Jungem, objevuje Comte de Lautréamonta, Markýze de Sade, vytváří legendu kolem J. Vachého, nechává se fascinovat „náhodnými setkáními“, „dépayser de la sensation“ neboli přemisťováním vjemů (slabší uměl. projevy jsou poznamenány infantilismem a nekonečným hromaděním podvědomých vizí).

S. usiluje o propojení imaginace a reality („surrealita“ je definována jako spojení snu a reality v „absolutní realitě“), osvobození lidského podvědomí. Myšlenka revoluce se přenáší i do soc. oblasti. Ve 30. l. došlo k identifikaci s. s marxismem a k dočasnému splynutí s kom. avantgardou (někteří surrealisté se stávají členy strany), které se změnilo v příklon k trockismu (viz manifest Za nezávislé revoluční umění, 1938) a posléze v ústup od reálných forem revoluce k utopickým polohám nepříliš vzdáleným fourierismu. Ideologie předválečného období s. vycházela především z invence A. Bretona, který je jeho trvalou vůdčí osobností, význ. je také přínos L. Aragona a S. Dalího. Těsně po 2. svět. válce došlo ke krátké bouřlivé revivalizaci s. (velké mezinár. výstavy, publikace, obnovování starých a zakládání nových skupin), kterou vystřídal klidnější vývoj, ve němž ubylo momentů skandalizace a zvýšilo se společ. ocenění s., dotvářela se svébytná estetika s., pokračovalo jeho magické působení na moderní umění, objevila se řada epigonů. Surrealistická revolta se stáčela k sublimacím a transpozicím v duchu hermetismu. Vedly se spory o to, zda je s. „mrtev“ a spory o následnická práva. Surrealistické skupiny, které existují dodnes, teor. rozpracovávají a promítají do uměl. tvorby konstantní hodnoty hnutí: konkrétní iracionalitu, černý humor a kritickou funkci vědomí. Zachovávají si nekompromisní postoj, poněkud sektářský charakter a touhu „vnášet zázračno do každodenního života“. Až do konce 60. l. (do Bretonovy smrti) hrála pařížská skupina dominantní roli v organizovaném surrealistickém hnutí, které obohatila o nové teoretiky (J. Schuster, V. Bounoure, G. Legrand a další). V 70. a 80. l. se zde i jinde kolekt. soudržnost s. oslabila; surrealistické ideje se stále více stávají součástí širšího kult. povědomí.

S. hraje význ. úlohu ve vytváření moderních mýtů. Jeho působení se zdaleka neomezuje na oblast umění. Inspirovalo i s-gii a kult. antropologii, např. v pojetí hry. (C. Lévy-Strauss a R. Caillois byli dokonce za války členy newyorské surrealistické skupiny a s hnutím přímo korespondovali i později). Čsl. surrealistické hnutí bylo odvozeno od francouzského. Zkonstituovalo se po odumření poetismu a po zániku Devětsilu z iniciativy hlavních protagonistů těchto prvních čes. avantgardních hnutí K. Teigeho a V. Nezvala. Až do rozkolu v r. 1938 (odchod V. Nezvala) bylo stejně jako předchozí iniciativy orientováno silně promarx. a prokomunisticky. Osobnost K. Teigeho dodávala čes. s. širší uměnovědný, sociologizující ráz. Po válečném seslabení skup. aktivity, po smrti K. Teigeho začátkem 50. l. a po odchodu některých členů do Francie se na s. jako východisku zformovala nová kolektivita, která absorbovala část skupiny Ra a tzv. spořilovské surrealisty. Její dominantní osobností, teoretikem a ideologem se stal V. Effenberger. Koncem 60. l. konvergovala skupina opět s aktivitou fr. surrealistů (Pražská platforma, 1968). Přes téměř permanentní bariéry výstavní a publikační vyvíjela značnou aktivitu i v 70. a 80. l. Vliv s. i na souč. umění je nesporný, stejně jako přítomnost jeho bezděčných i záměrných prvků v životních postojích a v životním stylu. Běžně je pojem s. spojován s bizarností, s bezděčnou absurditou v každodenním životě.

surrealism surréalisme Surrealismus surrealismo

Literatura: Král, P.: Le surréalisme en Tchécoslovaquie. Paříž 1983; Magnetická pole. Praha 1967; Opak zrcadla. Genéve 1987; Passeron, R. – Biro, A.: Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs. Paříž 1982; Surrealismus v diskusi. Praha 1934; Surrealistické východisko. Praha 1969.

Časopisy: Analogon 1969, 1990–; Slovenské pohľady, 1964, monotématické č. 9.

Alena Vodáková