Publikum
publikum – (lat. výraz pro veřejnost, stát, obec, obecné jmění, daň) – zpravidla větší skupina lidí, část veřejnosti, která je krátkodobě či dlouhodoběji v roli příjemců (recipientů) účastna některé ze spec. forem sociální komunikace, vyznačujících se velkou mírou iniciativy původců sdělování, ale i možností zpětnovazebné aktivity příjemců v průběhu recepce nebo po jejím ukončení. Aspekt reciprocity (zpětnovazební aktivita) komunikace se zde obvykle neprojevuje bezprostřední reverzibilitou funkcí (přeměnou rolí) mluvčího a příjemce, ale následným přenášením zprávy o účincích a výsledcích sdělování zpět k původci sdělení. Jsou k tomu využívány různé druhy zpravodajství, uměl. kritiky, statist. šetření, výzkumů struktury jednotlivých p. a veřejnosti, výzkumů veřejného mínění apod., ale i ekon. kalkulace, vyhodnocování (bilance) návštěvnosti, spol. ohlasů, informací z oblasti decize aj. Hlavním cílem komunikačního aktu s p. je sdělovat mu informace, které budou modifikovat jeho prožitky, chování a jednání, působit na utváření rolí a norem, měnit hodnotové orientace, veř. mínění, soc. vztahy apod. Význam pojmu p. není dosud ustálený.
Nejčastěji se užívá jako synonymum pro výraz obecenstvo, a to ve dvou zákl. významech. 1. Je to soubor příjemců v rámci jednoho komunikačního aktu (kult., uměl., spol. akce), část veřejnosti, která se záměrně nebo i náhodně shromáždila ve stejném čase a na témže místě, aby vyslechla nebo viděla to, co je pro ni určeno, jí směrováno. Při prezentaci zvukových výtvorů, např. hudby, zpěvu, recitace, mluveného slova apod., bývá místo termínu p. (či obecenstvo) používán výraz posluchači. Jsou-li prezentovány výtvory, jejichž schopnost sdělovat informace je založena jen nebo zčásti také na pohybu, resp. neverbální komunikaci, např. tanec, pantomima, ale i divadelní hra, opera, cirkusové představení, sportovní utkání aj., je p. označováno jako diváci. Termín p. (obecenstvo) se častěji užívá spíše v situacích, kdy je zpětnovazební aktivita recipientů oslabena nebo omezena na minimum, např. při přednáškách, divadelních a filmových představeních, ale i při náhodných podívaných, pouličních scénách atp. Naopak účastníci seminářů, bohoslužeb, happeningů, manifestací atd. většinou jako p. (obecenstvo) chápáni nejsou, protože se stávají přímými komunikačními aktéry. 2. P. je souhrn příjemců sledu několika komunikačních aktů téhož druhu. Jsou to posluchači či diváci vyskytující se na všech navazujících nebo podobných akcích. Členem p. se tedy stává každý jedinec tolikrát, kolik akcí navštívil (frekvence návštěvnosti). Takové p. je vždy vymezeno časovým úsekem, v němž se akce konaly (měsíc, rok, sezóna apod.), často také místem, a to určením buď prostory konání produkce (např. p. Stavovského divadla, hřiště Sparty, auly UK atd.), nebo územní lokality, z níž se p. rekrutuje (např. brněnské p., vesnické p. apod.).
P. jsou také rozlišována podle původce (autora) prezentovaného sdělení, podle sdělovatele (interpreta), podle druhu, žánru nebo formy sdělovaných informací, pořádající instituce apod. Konkrétní p. sledu určitého druhu produkcí je tvořeno částí veřejnosti, souborem, jehož jednotliví členové projevují rozdílný zájem o prezentovaný druh produkce různou frekvencí návštěvnosti. Tímto souborem je návštěvnická obec. Jejím členem je každý jedinec (návštěvník) bez ohledu na to , zda navštívil jednu nebo více akcí. Velikost návštěvnické obce je tvořena sjednocením množin diváků (posluchačů), tedy jednotlivých p. Pro všechny uvedené podoby p. je příznačná přítomnost recipientů na místě sdělování. Bývají označováni jako prezenční publikum, které se v případě jedné akce vyznačuje jednotou místa i času, při sledu akcí je rozptýlené v čase a často i prostoru. Spec. druh prezenčního p. rozptýleného v čase vzniká při komunikaci s výtvory, které jsou buď stále, periodicky nebo po určitou dobu dostupné jako součást veř. prostoru (např. sochy, stavby včetně dochovaných zbytků, parky, ale i celé architektonické komplexy aj.), nebo jsou po určitou kratší či delší dobu v pravidelných denních intervalech k zhlédnutí na výstavách, v muzeích, skanzenech apod., příp. jsou k dispozici jen individ. vlastníkovi, a tím přístupné pouze několika známým a přátelům. Relativně stabilní umístění těchto materiálních výtvorů vyžaduje od recipientů, aby se dostavili za sdělením. Vedle předmětných artefaktů trvale nebo na čas vázaných na jedno místo existuje obrovský počet přenosných a lehce přemístitelných předmětů, které se dostávají za příjemci a rozšířují tak příslušné p. Jsou to kopie, repliky, reprodukce, duplikáty, ale i imitace, falzifikáty, diminuce, augmentace aj. Svým způsobem do této skupiny patří všechny zápisy verbálních sdělení (knihy, časopisy, noviny aj.) a p. se pak překrývá se „čtenáři“. Recepce tohoto druhu není vázána ani místem, ani časem a soubor recipientů vytváří p. disperzní, tedy neprezenční, rozptýlené. P. v tomto širokém pojetí se neustále zvětšuje a restrukturuje, a to v závislosti na nových tech. objevech a vynálezech, na zdokonalování distribuce, organizace apod.
Nárůst prezenčního i rozptýleného p. spojený s ovlivňováním stále širší veřejnosti souvisí s rozvojem masové komunikace a s fenoménem masové kultury. Směřování ke stavu, kdy kdokoli může kdykoli a kdekoli přijmout jakékoli informační sdělení, napomáhá ale i individualiazi soc. komunikace. Zároveň ovšem platí, že určitý typ sdělení, zejm. v oblasti umění, vyžaduje bezprostřední kontakt s dílem, autorem či interpretem. Tradiční, nerozptýlené p. vzbuzuje zájem sociologů tím, že vytváří spec. spol. atmosféru, vhodnou např. k navazování krátkodobých kontaktů, že podléhá snadno „haló efektu“, někdy vlivům módy (v širokém slova smyslu), snobismu. Za určitých okolností se p. může změnit v nátlakovou skupinu buď vlivem silné osobnosti, nebo vytvořením tzv. klaky. Sociology také vždy zajímalo soc. složení p., motivace k účasti v určitém p. (nemusí to být vždy přitažlivost daného sdělení), úroveň jeho „kulturnosti“ apod. S-gie umění zkoumá, do jaké míry a jakým způsobem p. akceptuje prezentované hodnoty i používané výrazové prostředky, způsob utváření spec. druhů p., důvody ztráty p., vztah komercializace umění k typu p. apod. Instituce masmédií zjišťují především záporné preference určitého druhu p. i celé veřejnosti v roli p. Studium reakcí p. je důležité pro reklamu a propagaci. S-gie politiky zkoumá specif. rysy p. utvářeného kolem polit. směrovaných sdělení, včetně jeho proměn v aktivního aktéra, např. při demonstracích. Podobu heterogenního p. nadaného nátlakovou potencí nabývá za určitých okolností dav, který je tradičním předmětem s-gického studia. Zcela obecně je pro s-gii studium p. cestou k poznávání diachronie a synchronie vzniku a fungování soc. struktur, mechanismů utváření veř. mínění, pochopení složitých procesů soc. komunikace.
audience public Publikum pubblico
Literatura: Foster, A. W. – Blau, R. J.: Art and Society. Readings in the Sociology of the Arts. New York 1989; viz též umění, kultura masová.