Industrialismus
industrialismus – (z fr. industrie = průmysl, dovednost; to z lat. industria = pracovitost, pilnost) – nepřekládaný pojem, který znamená čes. nejspíše průmyslnost, průmyslovost; přesněji je to princip průmyslové organisace výroby, který se v soc. vědách považuje za velmi význ. činitele v procesu moderní sociální změny. Někdy se dokonce chápe jako ústřední nezávisle proměnná v tomto procesu (viz např. C. H. de Saint-Simon, Herbert Spencer a v poslední době Clark Kerr). Jiní teoretikové, hlavně ti, kteří definují současnou spol. přeměnu jako modernizaci, zařazují i. mezi její hlavní souběžné dílčí faktory, spolu s urbanizací a hosp. rozvojem (Raymond Aron, Cyril E. Black, Georges Friedmann, Alex Inkeles, Daniel Lerner aj.). V tom případě se však hovoří spíše o industrializaci. Pojem i. se dá vyložit jednak podle technol., jednak podle s-gických atributů. Zvolíme-li první, můžeme i. popsat jako sériovou (masovou) metodu výroby, racionálně organizovanou za použití vždy nejnovější technologie. Zvolíme-li druhý, dá se mluvit o masové produkci s důsledným uplatněním dělby práce, o produkci, jejíž rozsah se většinou neřídí předem danými objednávkami ze strany zákazníků, nýbrž odhadem budoucí možné poptávky ze strany podnikatele (jemuž se někdy také říká „průmyslník“). V češtině je pojem i. užší než v jiných jazycích, zejm. než v angličtině. Průmysl a různé deriváty tohoto podstatného jména se obyčejně vztahují pouze k tovární výrobě na rozdíl od prvotní výroby, zejm. zemědělské, která bývá dokonce chápána jako opak prům. výroby. Odlišnost se přitom vidí v jakési „umělosti“ prům produkce, zatímco v zemědělství se přisuzuje rozhodující úloha přírodě. Ve skutečnosti jsou tyto rozdíly málo důležité, zejm. přijmeme-li uvedenou definici i. Angloam. termín „industrialization of agriculture“ (industrializace zemědělství) žádný protiklad neobsahuje. Sociologové mají všeobecně za o, že i. jako zvl. způsob ekon. reprodukce ovlivňuje v rozhodující míře celou spol. soustavu moderních států. Význ. role v tomto pojetí připadá paralelnímu procesu urbanizace, tj. soustřeďování obyv. v městech, vyvolanému potřebou pracovních sil a dosahujícímu rozměrů nikdy předtím nevídaných.
Ještě závažnější je v očích některých vědců účinek dělby práce, která doprovází i. Émile Durkheim založil na předpokládaném vztahu mezi dělbou práce a kvalitou spol. vztahů dokonce celou teorii soc. změny. Podle něho způsobilo zavedení principu dělby práce zásadní změnu v povaze spol. solidarity, která se z původní mechanické stala organickou (viz solidarita mechanická a organická). Tato změna měla hluboký vliv na soustavu norem, takže industriální společnost je po této stránce radikálně odlišná od společnosti preindustriální. Ferdinand Tönnies konstatoval podobný posun v oblasti solidarity, který vyvolal i.: dochází k němu v kontinuu proti Gemeinschaft a Gesellschaft, při čemž první charakterizuje kolektivy předprůmyslové a druhá kolektivy průmyslové. Max Weber sdílí Durkheimův názor, že i. pronikavě změnil spol. vztahy a vynutil si racionalizaci i ve zcela netech. a neekon. oborech. Příčinou těchto změn však není podle Webera sám i.; ten byl spíše umožněn obratem v hodnotovém systému, protestantskou reformací, zejm. její kalvínskou variantou, která ovlivnila elity v klíčových západoevrop. zemích tím, že legitimovala kapit. podnikání. Karl Marx jako sociolog uznal přechod k i. za začátek úplně nové dějinné epochy, v souladu s teorií dial. materialismu a hist. materialismu. Interpretoval i. jako jednu z hlavních forem výr. vztahů, determinujících spol. podmínky v souhře s převládajícími vlastnickými vztahy. Korespondujícím systémem vlastnických vztahů v i. je kapitalismus. Herbert Spencer považuje i. také za spoluurčovatele nového typu společnosti, který se od toho, jenž mu předcházel, liší svou civilní, nevojenskou povahou. V tom je Spencer pokračovatelem Saint-Simona, který rovněž očekával, že „člověk průmyslový“ (l'industriel) bude lépe disponován k mezinár. dorozumění než typ předprůmyslový. Hist. zkušenost však toto očekávání nepotvrdila. S industriální společností se vynořil i jev národního státu a ideologie nacionalismu, které oba mezinár. konflikty spíše zostřily. Navíc technologie i. učinila válku nesrovnatelně zhoubnější.
Zajímavé jsou též teorie, o nichž se stále ještě vede spor a podle nichž i. svou složitostí a rozrůzněním soc. vztahů, sociální diferenciací, umožňuje, ne-li přímo vynucuje polit. pluralismus. Jinými slovy je to názor, že i. může plně a spolehlivě fungovat pouze v demokracii a že spol. rozvoj, mezi jehož hlavní aspekty i. patří, dříve či později vyústí v demokracii jako v jeden z univerzálních cílů soc. evoluce („evolutionary universals“ u Talcotta Parsonse). V této debatě se operuje hlavně předpokládanou vzájemnou závislostí svobodného trhu a polit. svobody: protože i. se v minulosti prosadil v rámci tržní ekonomiky, má se za to, že bude i nadále vyžadovat volnou soutěž a tím i podporovat „svobodný trh idejí“ (Milton Friedman). Pozdní industrializace, plánovitě prováděná za dalokosáhlé státní kontroly a s podstatným omezením tržních mechanismů, zejm. ve vývojových zemích, by se zdála odporovat těmto tvrzením. Na druhé straně však nelze přehlížet časté neúspěchy těchto centrálně řízených procesů s vyloučením svobodné soutěže. Zhroucení tzv. reálného socialismu na konci 80. l. patří mezi nejpoučnější ilustrace v tomto směru.
industrialism industrialisme Industrialismus industrialismo
Literatura: Aron, R.: Trois essais sur l'âge industriel. Paris 1966; Black, C. E.: The Dynamics of Modernization. New York 1975; Durkheim, E.: De la division du travail social. Paris 1922; Friedman, M.: Free to Choose. New York 1980; Friedman, G.: Industrial Society. New York 1955; Inkeles, A.: Becoming Modern. Cambridge 1974; Kerr, C. ed.: Industrialism and Industrial Man. Cambridge 1960; Lerner, D.: The Passing of Traditional Society – Modernizing in the Middle East. New York, London 1958; Parsons, T.: The Evolution of Societies. New Jersey 1977; Saint-Simon, C. H.: Oeuvres choisies. Bruxelles 1859; Spencer, H.: The Principles of Sociology. New York 1880; Tönnies, F.: Gemeinschaft und Gesellschaft. Leipzig 1887; Weber, M.: Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie. Tübingen 1922.