Sociologie morálky

sociologie morálky – oblast s-gie zabývající se morálkou jako systémem regulativů lidského jednání postaveném na rozlišení dobra a zla, správného a nesprávného na základě předpokladu, že původ tohoto systému je v existenci společnosti, ve snaze optimalizovat vzájemné soužití mezi lidmi i mezi lidmi a přírodou. M. Ossowska uvažuje o 3 vzájemně propojených dimenzích morálního systému: orientaci na dosažení osobního štěstí, snaze přiblížit se nějakému vzoru dokonalosti a harmonickém průběhu lidského spolužití. Všechny 3 dimenze mají své s-gické souvislosti, k nimž se vztahují možnosti zkoumání, mají ovšem i své stránky psychol. a filozofické. Tradičně se pozornost s-gie upírá především na vznik a působení morálních norem v různých spol. strukturách a na jejich svázanosti s dalšími spol. jevy a institucemi. Tento zájem provází s-gii od jejích počátků. Nejdříve se promítal do hledání určujících vývojových principů a do pokusů o typologizaci společnosti (morální kritéria jsou obsažena např. v Tönniesově rozlišení Gemeinschaft a Gesellschaft nebo v Durkheimově rozlišení solidarity mechanické a organické) a korespondoval s přesvědčením, že je možné najít klíč ke spol. harmonii, k ideálnímu spol. řádu. Později se zájem s-gie přenesl na empir. zkoumání intenzity a charakteru působení jednotlivých typů morálních norem, které byly chápány jako objektivní danosti (E. Durkheim a jeho škola). Logicky následovala orientace na studium rozdílů a změn v akceptaci i interpretaci morálních norem jednotlivými spol. skupinami. Tento přístup už de facto rozbíjel celistvý, stabilizovaný obraz morálního systému; jeho důsledné uplatnění vedlo k odhalování etického relativismu. Excesem svého druhu zapadajícím do této výzkumné intence, ale hist. ji poněkud předbíhajícím, bylo Marxovo odvozování morálky od zájmů třídy a třídního boje. S-gické bádání v dané oblasti bylo ale ovlivněno zejm. výzkumy soc. a kult. antropologů, kteří srovnávali morální principy různých náb. soustav u různých přír. národů a vyslovili předpoklad o svázanosti morálních systémů s jednotlivými kulturami či kult. typy (viz relativismus kulturní). I kult. antropologové ovšem původně hledali morální konstanty vyskytující se ve všech kulturách. V jejich výčtu se však různili a s přibývajícími výzkumy tento výčet stále více redukovali (v současné době je za obecně platný morální imperativ považován jen zákaz incestu). V polovině 20. st. vznikly vlivné kult. antropol. typologie společností založené na charakteristice morálních systémů, z nichž nejznámější, odlišující „kultury studu“ a „kultury viny“, pochází od R. F. Benedictové (viz vina). Tyto typologické pokusy byly většinou zčásti empir. potvrzeny, ale vyvolaly i značnou kritiku směřující k popírání jejich univerzálnosti i nařčení z umělých, spekulativních konstrukcí. S-gii 2. poloviny 20. st. zajímají už více procesy změn v tradičních normativních systémech, vzájemné působení a prolínání morálních soustav s odlišnými hist.-náb. kořeny a nové konfigurace morálních hodnot, vytvářející se kolem vztahu k přírodě a k lidským právům (v souvislosti s aktivitami nových soc. hnutí). S.m. samozřejmě do jisté míry reflektuje peripetie vývoje sociologie jako takové i etiky a prosazuje se různým způsobem v rámci různých s-gických proudů. Tradičně má velmi blízko k sociologii náboženství a sociologii práva; v jistém smyslu je jejich součástí, v jistém smyslu jsou naopak tyto disciplíny součástí s.m. Nověji se s.m. prolíná zejm. se sociologií emocí, sociologií deviantního chování a se sociologií sociálních hnutí.

Explicitně se pojem s.m. používá od konce 19. st. díky Durkheimově s-gické škole. Časopis Anné Sociologique měl vždy takto nazvanou rubriku. Durkheim sám považoval morálku za typický sociální jev, protože vykazuje na individuu nezávislou svébytnost a vykonává vůči němu soc. nátlak. V intencích svého přístupu chtěl morálku zkoumat jako věc, přír. jev. Za synonymum s.m. považoval termín fyzika mravů (physique des meurs), což svědčí mj. o setření rozdílu mezi pojmy mravy a morálka, které najdeme i u mnohých antropologů, i když W. G. Sumner (1906) prosazoval odlišení obou pojmů stupněm závaznosti, resp. sankcionovanosti norem i intenzitou jejich ideového zázemí (morálka je pro něho nejvyšší kategorií, nadřazenou zvykům, obyčejům a mravům). Podle Durkheimových představ (z přednášek na Sorbonně v r. 1912, které byly vydány až v r. 1950) se měla „fyzika mravů“ zabývat pravidly morálního chování, resp. morálními normami, jejich fungováním ve společnosti. Za vhodnou metodu považoval Durkheim komparaci statistik trestních postihů proti nedodržení předepsaných norem. Tímto způsobem chtěl měřit i autoritu, které se to které pravidlo těší, popř. pak sledovat její vzrůst či pokles. Podobný program s.m. rozvíjel, i když spíše jen teoreticky, L. Lévy-Bruhl, který hovořil o „vědě o mravech“ (science des moeurs).

Metoda výběru jednoho zástupného znaku, kterým lze měřit morálku, v podstatě neodporovala evolucionismu, resp. jeho unilineárnímu chápání morálního rozvoje. Např. L. T. Hobhouse ve své práci z r. 1906 Morals in Evolution navrhoval, aby pro hodnocení společností bylo přijato kritérium intelektuální vyspělosti, a automaticky předpokládal, že vyššímu intelektuálnímu stadiu odpovídá vyšší stadium mravní. Ale i Max Weber vypracoval svoji koncepci vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu s předpokladem, že jde o obecnější vzorec, o ideální typ určitého hist. procesu. Zmíněné relativistické prvky v chápání morálky se objevují u strukturálního funkcionalismu. Např. Mertonovy pojmy latentní funkce a manifestní funkce v podstatě odlišují morální ocenění používající černobílou optiku (vztahující se k manifestní funkci) od kriterií, jimiž se lidé často nepřiznaně v životě řídí a které umožňují používání různých nelegálních praktik, uspokojujících jejich potřeby; v této rovině latentních funkcí se kritéria dobra a zla znejasňují. V zásadě se funkcionalista vždy ptá, kvůli komu společnost určitou normu přijala, komu vlastně norma slouží. Z tohoto hlediska analyzoval např. G. P. Murdock v r. 1949 srovnáváním 250 kultur důvody vzniku univerzálního zákazu incestu. Z poznatku, že každá kultura uspokojuje své potřeby po svém a váže k tomu vlastní morální pravidla např. M. J. Herskovits v téže době vyvodil, že vůbec nemůžeme srovnávat kultury navzájem. Od tohoto postoje vede krátké spojení k metodol. stanovisku, že morálnost jednání té které společnosti je třeba posuzovat očima jejích členů, tak jako ostatní její charakteristiky (viz např. R. Redfield, 1953). Tento přístup ovšem patří svou podstatou k nazírání fenomenologické sociologie. Durkheimovské vidění fungování morálky se obrací, místo utlačující normy vystupuje do popředí konkretní aktér a jeho interpretace světa včetně morálních jevů.

S.m. byla vždy úzce svázána s výzkumem hodnot, resp. hodnotových orientací. V pozadí můžeme najít názor antických filozofů, že morální hodnoty stojí za všemi hodnotami, jsou s nimi nerozlučně spojeny. V 50. l. 20. st. doporučují např. M. Edel a A. Edel odlišit „širokou etiku“ zahrnující celý systém hodnotové hierarchizace a navazující vzory chování od „úzké etiky“ zabývající se jen tzv. morálními hodnotami a ve srovnávacích výzkumech se zabývat spíš tou první. Do širšího pojetí etiky a následně i s.m. bývá také zahrnován životní styl (např. Ch. W. Morrisem). K předním s-gickým tématům patří také vztah morálky a spol. rolí, event. společenského postavení. V zásadě platí, že jedna a táž morální norma je vyjadřována různě prostřednictvím různých rolí a postavení, jejichž vzájemná souhra vyjadřuje i fungování morálního systému. Patrné je to na komplementaritě mužské a ženské role a na rozdělení rolí a postavení v rodině. Na některé role a pozice jsou kladeny specif. nebo přísnější morální požadavky (např. na učitele, lékaře, politiky). Míra morálního nátlaku roste s mírou angažovanosti v životě, v činnosti dané skupiny. Morální tlak i kritéria se mění také podle bezprostřednosti soc. kontaktu (např. v obchodních vztazích platí poněkud jiná pravidla jednání s partnery, s nimiž je člověk v přátelském vztahu, než s těmi ostatními). Zkoumání morálních komponent se vyskytuje také ve studiích sociální mobility: součástí spol. aspirací, snahy dostat se do vyšší spol. vrstvy, je podle E. Dupréela (1932) a dalších snaha zbavit se morálky vlastní vrstvy a přijmout morálku vrstvy „vyšší“. Někteří autoři sledovali snahu nižších tříd napodobit morálku a životní styl tříd bezprostředně vyšších (viz např. Veblenův koncept zahálčivé třídy, který je přímo postaven na morálním hodnocení jednání).

I když tradiční zájem o s.m. jako samostatnou oblast v současné době poklesl, její výrazné stopy a rysy najdeme ve sféře zkoumání morálního vývoje, které je dimenzováno i psychol. a pedagogicky. Při studiu procesu socializace se nelze vyhnout s-gickému pohledu na tvorbu a přijímání morálních norem pod různými institucionálními vlivy (rodiny, školy, vrstevnických a zájmových skupin, part apod.), na důsledky rozdílné míry a rozdílného způsobu osvojení norem, resp. rozdílu mezi jejich pouhým uznáním a vnitřní akceptací. Kriteria dobře osvojené normy mají výrazně morální charakter: buď je to její dodržování za každých okolností, tj. i o samotě, bez přítomnosti svědků, nebo to, že už není vnímána jako umělý nátlak, že se stane samozřejnou součástí života, nebo konečně to, že se nevyskytují prakticky žádné případy jejího překročení. Všechny tři empir. znaky jsou v podstatě projevem téhož a de facto vyjadřují cíle socializace. Nedokonalost socializačních procesů vede k nutnosti sociální kontroly a k vytvoření systémů pozitivních a negativních sankcí, což je další skrytá dimenze s.m.. Pokračuje tradiční i aktuální vazbou na právní systém, s-gický smysl legality a legitimity a také vazbou na soud veř. mínění (viz např. pocta veřejná, ostuda veřejná). Zmíněná souvislost se s-gií náboženství, resp. křesťanství evokuje řadu specif. témat s.m., mj. téma náb. institucí zprostředkovávajících dodržování morálních norem, jako je v křesťanství hřích, zpověď, pokání. Různé kultury vyvinuly iracionálně podbarvené systémy slibů a hrozeb, které se prostřednictvím náboženství často vztahují k posmrtnému životu, ve kterém se morálně zhodnotí ty činy pozemského života, které nebyly pozitivně ani negativně sankcionovány během jeho trvání. Poslední skupina aktuálních problémů spadajících do oblasti s.m. se koncentruje kolem faktu, že ve společnostech a spol. skupinách existují v menší či větší míře morální normy, které jsou formálně uznávány, příp. kodifikovány, ale jsou jen min. internalizovány, protože jsou považovány za nevhodný, neoprávněný příkaz nebo zákaz, a že paralelně s nimi existují morální imperativy, které mají substituční charakter a sílu a de facto vytvářejí alternativní morální systémy. H. D. Lasswell a Kaplan razí v této souvislosti termín protimravy (countermores). „Protimravy“ mohou být samozřejmě i příznakem a oporou aktivně i pasivně resistujících skupin či jednotlivců v totalitních režimech, které si přisvojují právo na tvorbu a prosazování nějakého morálního systému. Ve studiích totalitarismu tedy logicky ve větší či menší míře najdeme prvky s.m. (viz např. práce H. Arendtové). V tomto kontextu je jistou aktuální doménou s.m. i politická kultura (v užším slova smyslu tohoto pojmu, který zahrnuje nikoliv modality polit. chování, ale jeho „kultivovanost“ a morální aspekty). Aktuálním tématem s.m. je také korupce, příp. nepotismus, mafie apod.

sociology of morals (morality) sociologie de moral Moralsoziologie sociologia della morale

Literatura: Angell, R. C.: Free Society and Moral Crisis. Ann Arbor, Mich. 1958; Durkheim, É.: Détermination du fait moral. In: Sociologie et philosophie. Paris 1924; Durkheim, É.: Lecons de sociologie. Physique des moeurs et du droit. Paris 1950; Ginsberg, M.: On the Diversity of Morals. London 1956; Gurvitch, G.: Problemes de la sociologie de la vie morale. In: Traité de sociologie. Paris 1960; Ossowska, M.: (1956) Moralność mieszczańska. Warszawa 1985; Ossowska, M.: (1963) Socjologia moralności. Warszawa 1986; Scott, J. F.: Internalization of Norms: A Sociological Theory of Moral Commitment. Englewood Cliffs, N.J. 1971; Sorokin, P. A.: Fluctuation of Systems and Techniques of Moral Transformation. In: Social and Cultural Dynamics. Boston 1954; viz též morálka.

Alena Vodáková