Změna sociální

změna sociální – hodnotově neutrální označení význ., v čase rozložených alternací (záměn, střídání, proměn) v soc. struktuře (tj. v soc. hierarchii, vzorcích činnosti a interakce mezi soc. skupinami), ve vzorcích soc. chování a v kult. vzorcích, zejm. v hodnotových a normativních strukturách. Pojem z.s. je velmi obtížně definovatelný právě pro záměrnou hodnotovu neutrálnost a vědomou bezbarvost. Pojem z.s. totiž v s-gii i v jiných soc. vědách postupně vytlačil hodnotově exponovanější pojmy vývoj, evoluce a zejm. pokrok, ačkoliv s nimi tvoří pojmový celek. Stejně jako je obtížné z.s. definovat, je také obtížné ji zkoumat, protože při každém zkoumání z.s. narážíme nejméně na tři podstatné problémy: 1. omezený objem relevantních dat pro její komplexní popis; 2. komplexnost interagujících faktorů, které změnu vyvolávají nebo ovlivňují její průběh; 3. etnocentrismus pozorovatele, tj. omezenou způsobilost adekvátně postihnout z.s. v odlišném kult. kontextu. Již zakladatel s-gie A. Comte si uvědomoval důležitost studia z.s. a vydělil dokonce jednu samostatnou část nové vědy o společnosti, jíž přisoudil jako předmět zkoumání právě z.s. Sociální dynamika byla nicméně jedním z nejslabších míst celého Comtova systému. Celé 19. st., které je zasvěceno hledání řádu v následnosti civilizací a kult. typů, bylo silně ovlivněno třemi centrálními idejemi: rozvinutou teorií pokroku, která byla pokračováním osvícenské představy nejlépe formulované M. J. A. Condorcetem, Darwinovou biol. evoluční teorií a ideou historismu, rozpracovanou v rámci něm. klasické filozofie. Tyto ideje ovlivnily K. Marxe a marxismus (raný Marx nebyl evolucionistou klasického typu, deterministický progresismus se vyvinul až v pozdějším marxismu, zejm. pod vlivem K. Kautského), H. Spencera, který zdůrazňuje význam pohybu k vyšší komplexitě a strukturální diferenciaci, soc. darwinisty atd. Jako reakce na vypjatý evolucionismus se objevují nejprve cyklické teorie (O. Spengler, A. J. Toynbee, P. A. Sorokin), které reagují na kataklyzma 1. svět. války, a později teorie strukturalistické a funkcionalistické. Ty odmítají zabývat se genezí soc. struktur nebo alespoň význam takového studia silně podceňují. Funkcionalismus se snaží vysvětlit současný stav soc. jevů nikoliv z jejich vývoje, ale prostřednictvím vztahů k jiným současným nebo alespoň kvazisynchronním soc. jevům (tato idea je přítomna již u Durkheima). Téma z.s. se ovšem nedá ze s-gie natrvalo vytlačit, i když může mít načas marginální status. V dnešních učebnicích s-gie se téma z.s. obvykle situuje na konec, v podstatě v duchu comtovské soc. dynamiky, která měla také spíše status doplňku k rozpracované sociální statice než skutečně samostatné disciplíny. Tato relativně marginální pozice tématu z.s. souvisí nepochybně také s tím, že problém z.s. není dnes již pojednáván na obecné úrovni faktorů, hybných sil, směru a cíle z.s., jak se kdysi uvažovalo o evoluci a pokroku, ale na úrovni konkrétních analýz reálných změn souvisejících zejm. s komplexem modernizačních procesů. Odlišuje se obvykle z.s. od změny kulturní, a to tak, že z.s. se rozumí především alternace v aktuálním chování, zatímco kult. změnou především změny v kult. význ. symbolech (W. E. Moore). Oba procesy však spolu souvisejí, což lze demonstrovat např. na módě, která je změnou chování i změnou kult. symboliky. Vzhledem k obtížné odlišitelnosti soc. a kult. elementu ve spol. skutečnosti se dnes používá sousloví sociokult. změna, jež poprvé použil již W. F. Ogburn ve své klasické práci Social Change with Respect to Culture and Original Nature (1922), která patří k nejslavnějším knihám am. s-gie vůbec. Zde Ogburn také vyložil svou teorii kulturní mezery či proluky (cultural lag). Ogburnova teorie kult. mezery (rozpor mezi rychlostí změn v technice a technologii, tedy v materiální kultuře, a nedostatečností změn v oblasti institucionální, duchovní a normativní, tedy v oblasti tzv. adaptivní kultury) patřila k nejpopulárnějším s-gickým teoriím vůbec. Její marx. inspirace se zdá být jasná, zdroj pokrokového vývoje je však u Ogburna situován pouze do vědy a techniky, nikoliv do marxovských změn výrobního způsobu, kde je moment tvůrčích aktivit (objevování, vynalézání) silně potlačen. Kult. evoluce je podle Ogburna vysvětlitelná čtyřmi faktory: invencí, akumulací, difúzí a adjustací (přizpůsobením). Tato teze je vcelku obecně akceptována. Uvažuje-li se totiž o faktorech, které z.s. vyvolávají, uvádějí se obvykle činitele vnějšího prostředí, demogr. faktory, kulturní inovace (objevy, invence, difúze), změny v technice a technologii a lidské jednání (individ. a kolekt.). Velmi váhavě se sociologové zmiňují o roli osobnosti v dějinách, ačkoliv jde o téma klasické, pojednané T. Carlylem, L. N. Tolstým, G. V. Plechanovem a zejm. I. Berlinem v práci The Hedgehog and Fox (1953). Berlin konstatuje, že s-gie má blíže k tolstojovskému než carlylovskému pojetí role osobnosti, že má tedy sklon dějiny anonymizovat.

Jednotlivé koncepce z.s. lze typologizovat podle následujících kritérií: 1. podle směru vývoje – koncepce se liší tím, zda připouštějí či odmítají úvahu o směru vývoje, konkrétně tedy zda jsou ochotny uvažovat o pokroku nebo regresu (příp. o kritériích takového pohybu); 2. podle velikosti změny – rozsah teritoriální, demogr. a soc. (podrobné analýzy provedl P. A. Sorokin v Social and Cultural Dynamics (1937–1941), elementární typologii navrhl W. E. Moore (1963 a 1968): změny dlouhodobé a krátkodobé – časová dimenze, velké a malé – důsažnost z.s.); 3. podle oblasti z.s. – parciální teorie, které se orientují na zkoumání jednotlivých oblastí, v nichž změna probíhá (vzdělání, práce, rodina, technologie), a globální teorie, které se snaží postihnout dlouhodobé makrostrukturální změny (teorie modernizace, teorie světového systému I. M. Wallersteina, tzv. dependency theory); 4. podle příčin a zdrojů změny – jde o rozdíl mezi teoriemi jednofaktorovými a mnohofaktorovými (ideál nalezení jedné dominantní, rozhodující změny byl opuštěn, všechny soudobé teorie jsou sice mnohofaktorové, akcenty se ovšem mezi sebou liší); 5. podle průběhu změny – póly zde reprezentují koncepce kontinuitní a naopak diskontinuitní, centrálními tématy jsou dnes problém modernizace, vztahu moderny a postmoderny (v různých variacích) a znovuobjevované téma revoluce (S. N. Eisenstadt, R. Collins, Th. Skocpolová, Tilly aj.); 6. podle nositele či iniciátora změny – v současnosti jde zejm. o analýzu role sociálních hnutí obecně (R. Heberle, O. L. Banks, H. G. Blumer, A. R. Oberschall, S. Moscovici, zejm. A. Touraine) a o rozbor konkrétních hnutí (feministických, farmářských, spotřebitelských, pacifistických a protinukleárnáích, ekologických); 7. podle možnosti předvídání změny – koncepce se pohybují od pólu krajní skepse (K. R. Popper) k pólu formulace prognóz a více či méně fundovaných vizí budoucnosti (Bellova postindustriální společnost, Tofflerova „třetí vlna“, informační společnost atd.).

Problém z.s. je neodlučně spjat s konceptem pokroku a regresu. V úvahách o pokroku nutno ovšem rozlišit ideu pokroku (která je poměrně nová, objevuje se ve vypracované podobě skutečně až v osvícenství) a eventuální objektivní pokrok jako orientovanou formu z.s. K. Galla ukazuje, že pro vznik ideje pokroku je nezbytné vědomí soc. pohybu a soc. optimismus, což se dokonale uskutečnilo právě v nové době. Detailní typologii koncepcí pokroku podal Charles van Doren, který uvádí čtyři logicky propojené teze, na nichž teorie orientované z.s. stojí: a) v dějinách existuje určitý vzorec změny, b) tento vzorec je nejen poznatelný, ale je také aktuálně skutečně znám, c) existující a známý vzorec je dlouhodobě ve svém zákl. směru ireverzibilní a d) směr ireverzibilního vzorce změny je orientován k lepšímu (tj. ke zlepšení stavu člověka, postupem od méně žádoucího k žádoucnějšímu). Poté Doren odvodil šest skupin autorů podle zákl. přístupů k orientaci z.s.: ti, kteří: 1. tvrdí, že pokrok existuje (Augustin, F. Bacon, B. Pascal, G. W. Leibniz, A. R. J. Turgot, I. Kant, G. Lessing, Condorcet, G. W. F. Hegel, Comte, Marx, Spencer, J. Maritain, P. Teilhard de Chardin); 2. sdílejí představu cyklického vývoje (Platón, Epikúros, C. T. Lucretius, G. B. Vico, F. Nietzsche, Spengler, Toynbee, Sorokin); 3. sdílejí představu regresivního vývoje (Hésiodos, Ovidius, J.-J. Rousseau, H. Marcuse, J. Ellul); 4. odmítají existenci vzorce (H. Emerson, J. Burckhardt, F. Boas, K. Jaspers); 5. odmítají poznatelnost vzorce (B. Croce, K. Mannheim, R. G. Collingwood, Popper); 6. odmítají validitu hodnotového soudu o vzorci (H. Becker, A. J. Ayer, E. A. Ross, Kelsen). Vlastní teorie pokroku, které představují jen jeden typ orientované z.s., Dorsen klasifikuje takto: a) teorie založené na kolektivní paměti (pokrok probíhá proto, že si následující generace pamatují znalosti a dovednosti předchozích generací – Pascal, Turgot, Comte, J. Ortega y Gasset), b) teorie antropogenického pokroku založeného na užití rozumu (Bacon, R. Descartes, Ch. Fourier, J. Dewey, L. Mumford), c) antropogenické teorie založené na sebekontrole (nestačí kontrola nad vnějším prostředím, je nutné dosáhnout vysoké úrovně sebekontroly – Descartes, Tolstoj, C. A. de Helvétius), d) kosmogenické teorie založené na přirozeném principu (B. de Mandeville, A. Smith, Hegel, Marx, Darwin, J. S. Huxley, Spencer, H. Bergson), e) kosmogonické teorie založené na božském principu (Augustin, Leibniz, Kant, Lessing, T. R. Malthus, F. A. R. Chateaubriand, Toynbee). V současné době, v souvislosti s postmoderní kritikou moderny a osvícenské ideologie jako jejího východiska, je obvyklé koncept pokroku zpochybňovat. Tato skepse však není specif. postmoderní, protože idea regresu, cyklického vývoje, příp. pochybností o možnosti globálního pokroku je samozřejmě poměrně stará. S-gickou skepsi vůči pojmu pokroku vyjádřil již v 60. l. Raymond Aron, který nezpochybňuje změnu, ale vyjadřuje deziluzi z pokroku a pochybnosti o tom, že bychom mohli směr vývoje předvídat byť jen ve velmi hrubých obrysech. G. A. Almond, M. Chodorow a R. H. Pearce v práci Progress and Its Discontent (1977) vyjadřují ambivalentní pozici, která je s-gicky relevantní. Připouštějí, že ideologie a hist. kultura pokroku ve své liberální, západoevrop., evropocentrické verzi nejen postulovala, ale do značné míry uskutečnila soubor vzájemně propojených změn: došlo k rozvoji a rozšíření vědy a poznání, k řadě technologických inovací a k růstu materiálního blahobytu, což se projevilo v růstu a rozšíření odpovídajících efektivních organizací a institucí (velkoprůmysl, veř. administrativa, růst univerzit, polit. stranictví, masová média a zájmové skupiny), což v úhrnu našlo výraz ve vzestupu intelektuální, mravní a estetické úrovně a spokojenosti. Na druhé straně shrnují zákl. námitky proti pokroku: 1. vztah mezi pokrokem v různých oblastech není jednoznačný; 2. představa pokroku ve vědění jako kumulativního procesu buď je celkově pochybená, nebo neplatí pro spol. vědy; 3. věda a technika ukazují svou odvrácenou tvář, která hrozí ekologickou destrukcí; 4. ekon. růst je od 19. st. provázen přílišným růstem ekon. nerovnosti; 5. vztah polit. moci a pokroku je problematický; 6. věd. pokrok je ve vztahu k tradiční morálce a kultuře destruktivní a sekularizující a demystifikující vliv kultu vědy není jednoznačně pozitivní. Pád komunismu, který byl pokusem o materializaci ideologie pokroku, na jedné straně posílil pochybnosti o smysluplnosti samotné představy jednoznačně pokrokového vývoje, cesty lidstva dějinami s určitým a za určitým cílem, na druhé straně oživil zdánlivě již antikvované úvahy o konci dějin, např. o jejich naplnění vítězstvím liberální ideologie (Fukuyama).

social change changement social soziale Veränderung mutamento sociale

Literatura: Aron, R. – Hoselitz, B. I.: Le développement social. Paris 1965; Doren, Ch. van: The Idea of Progress. New York, London, Washington 1967; Giddens, A.: The Consequences of Modernity. Stanford, Calif. 1990; Harvey, D.: The Condition of Postmodernity. London 1990; Etzioni, A. – Etzioni, E. eds.: Social Change: Sources, Problems and Consequences. New York 1964; McLeish, J.: The Theory of Social Change. London 1969; Moore, W. H.: Social Change. Englewood Cliffs, N.J. 1963; Moore, W. H.: World Modernization: The Limits of Convergence. New York 1979.

Miloslav Petrusek