Skupina společenská
skupina společenská – též skupina sociální, zkráceně skupina – v nejširším smyslu jakékoliv lidské seskupení, ať v reálném prostoru a na základě reálných interakcí, nebo na základě určitých kriterií, společných znaků, v užším s-gickém smyslu pouze uečitý typ takového seskupení, který není jednotlivými autory vymezen zcela jednotně. Původně bylo za s.s. považováno určité uspořádání osob, postav a věcí na obraze nebo v jiném výtvarném díle, které tvoří nějaký celek a nějakým způsobem k sobě patří. V protosociologii 17.–19. st. pojem s.s. zcela chyběl, což bylo dáno jednak důvody spol.-ideol., totiž negativním vztahem mnoha vlivných myslitelů té doby ke stavovské diferenciaci feudální společnosti, jednak důvody faktickými, protože pluralita s.s., která potřebu pojmu s.s. vyvolává, spadá až do pozdější doby a souvisí s rozvojem kapitalismu, industrializace a urbanizace. Ve specifičtějším s-gickém významu se začal tento pojem (zprvu ojediněle) objevovat až v 19. st. Pro K. Ch. F. Krause je mnohost s.s. ukazatelem obrovského rozpětí skup. diferenciace a důvodem k odmítání nadřazenosti a výlučnosti státu. Podobně o s.s. uvažoval také P. J. Proudhon, který v pluralitě s.s. viděl mechanismus vzájemného vyvažování spol. sil a protiváhu státu. Empir. zakotvený pojem s.s. figuruje až u F. Le Playe, který se zabýval především výzkumem rodiny, v níž vidí miniaturizaci, model společnosti, který obsahuje všechny její zákl. rysy, a současně elementární a konstitutivní spol. jednotku. Ve specifičtějším významu se pojem skupiny objevuje u F. Tönniese v jeho dichotomii Gemeinschaft a Gesellschaft. Mimořádný význam pro teorii skupin mají práce G. Simmela, který svým zájmem o studium dyád a důrazem na význam trojčlennosti pro vznik skupiny předchází moderní mikrosociologii a sociologii malých skupin. Podobně přelomovou úlohu sehrálo zavedení pojmu primární skupiny (Ch. H. Cooley), sekundární skupiny (R. E. Park a E. W. Burgess v r. 1924), formální skupiny a neformální skupiny (Ch. I. Barnard ve 30. l.). Na dichotomii členské skupiny (resp. vlastní skupiny) a cizí skupiny, kterou zavedl W. G. Sumner na počátku 20. st., navázalo úsilí H. H. Hymana, R. K. Mertona aj. o vytvoření teorie referenčních skupin. Ačkoliv se v teor. systémech É. Durkheima, L. Guplowicze aj. proklamuje ústřední význam teorie skupin pro ustavení s-gie jako vědy, jde skutečně spíše o proklamace než o adekvátní postavení pojmu s.s. v jejich systémech. Teprve F. W. Znaniecki mohl oprávněně prohlásit, že pojem skupiny konečně zaujal to místo, které mu v s-gii náleží a jež dosud zaujímal pojem společnost.
Lze říci, že období, kdy s-gie byla přímo definována jako věda o s.s. (A. Cuvillier) a kdy se výklad soc. procesů seskupování a skupinového chování pokládal za ústřední s-gický problém (R. König), pravděpodobně definitivně pominulo (např. v učebnici M. Haralambose z r. 1990, která má téměř 900 stran, není heslo společenská skupina ani v rejstříku). Jedním z důvodů bude pravděpodobně opadnutí zájmu o studium malých soc. skupin a krize mikrosociologie, která se projevuje především v absenci obecněji akceptované obecné teorie skupin. Relativní nezájem o skup. téma může souviset také s tím, že zejm. interpretativní s-gie ve všech svých podobách, zejm. však v s-gii každodennosti a ve svém etnometodol. proudu, se sice soustředila na studium zcela konkrétních, empir. a reálných skupin, které tvoří situační kontext lidského jednání, vědomě však zcela abdikovala na výstavbu jakékoliv systematické s-gické teorie skupin. Tím byl však paradoxně oživen spor o realitu s.s., známý jako spor mezi s-gickým realismem a nominalismem. Většina pokusů o definici skupiny vychází samozřejmě ze s-gického realismu. Např. J. A. Quinn vymezuje skupinu třemi zákl. znaky : a) jde o dvě nebo více osob spojených navzájem tím, že hrají koordinované a komplementární, tedy vzájemně se doplňující a podmiňující role, b) skupina se skládá z částí, které mají strukturální a funkční kvality, jež ji odlišují od individuí, která skupinu tvoří; c) individua jsou ve skupině vzájemně spojena jazykovou a nonverbální komunikací, normami, vzájemnými očekáváními a společně vykonávanou činností.
Definiční spory o to, co je či není s.s., jež byly živé ještě v 60. l. a na počátku 70. l., se dnes již prakticky nevedou. S.s. se většinou odlišují jen od kolektivit, resp. pluralit nižšího řádu, které jsou předstupněm s.s., zejm. od sociálních agregátů, sociálních kategorií, davu a publika, příp. od makrostrukturálních systémů vyšších řádů, např. od lidu, národa a v některých pojetích od spol. tříd, příp. spol. organizací, jež mají jiný ontologický status než s.s. E. H. Bell a J. Sirjamaki uvádějí přehlednou tabulku, která umožňuje rozlišit a specifikovat jednotlivé typy lidských seskupení podle některých důležitých znaků: interakce mezi členy skupiny; existence komunikační sítě; spol. vztahu; společné činnosti; společného cíle; diferenciace pozic a rolí v důsledku koordinace činností a příp. rozvinuté dělby práce; shodného normativního a hodnotového systému skupiny; systému sankcí; vědomí příslušnosti ke skupině; vědomí odlišnosti skupiny od jiných skupin. G. Gurvitch uvádí 15 kritérií pro klasifikaci lidských seskupení: 1. obsah (seskupení jednofunkční, vícefunkční a nadfunkční); 2. rozsah (malá, střední, velká podle počtu účastníků); 3. trvání (seskupení dočasná, trvalejší, stálá); 4. rytmus (s rytmem pomalým, středním, zrychleným); 5. míra rozptýlení (seskupení na vzdálenost, se styky umělými, scházející se periodicky, shromážděná trvale); 6. základ utvoření (seskupení přirozená, dobrovolná, vynucená); 7. forma přístupu (seskupení otevřená, s přístupem podmíněným, uzavřená); 8. stupeň zvnějšnění (seskupení neorganizovaná, nestrukturovaná, neorganizovaná strukturovaná, částečně organizovaná, plně organizovaná); 9. funkce (seskupení příbuzenská, lokální, na základě činnosti hosp., činnosti nevýdělečné, mysticko-extatická); 10. orientace; 11. způsob, jímž proniká do skupiny globální společnost (seskupení vzpírající se proniknutí společností, více nebo méně proniknutá společností, plně proniknutá); 12. stupeň shody mezi seskupeními (seskupení téhož druhu plně mezi sebou snášenlivá, nesnášenlivá, výlučná); 13. způsob donucení (seskupení disponující nátlakem podmíněným a disponující nátlakem nepodmíněným): 14. princip organizace (seskupení na základě principu nadvlády, principu spolupráce); 15. stupeň jednoty (seskupení jednotná, federalistická, konfederalistická).
R. K. Merton v souvislosti se svou teorií referenčních skupin vypracoval na poněkud jiném základě tzv. úvodní seznam vlastností s.s.: ostrost nebo rozmazanost definic členství ve skupině, stupeň angažovanosti členů ve skupině, aktuální trvání členství, očekávaná délka členství, aktuální trvání skupiny, očekáváná délka jejího trvání, absolutní velikost skupiny nebo jejích komponent, relativní velikost skupiny nebo jejích komponent, otevřený nebo uzavřený charakter skupiny, poměr aktuálního a potenciálního členství, stupeň soc. diferenciace, forma a úroveň stratifikace, typy a stupně soc. koheze, potenciální rozštěpení nebo jednota skupiny, rozsah soc. interakce v rámci skupiny, charakter soc. vztahů, stupeň očekávané konformity ke skup. normám (tolerance deviantního chování a institucionalizované odchylky od přesných definic skup. norem), systém normativní kontroly, stupeň pozorovatelnosti a viditelnosti v rámci skupiny, ekologická struktura skupiny, autonomie nebo závislost skupiny, stupeň stability skupiny, stupeň stability strukturálního kontextu skupiny, formy, jimiž se udržuje stabilita skupiny a strukturální kontext, relativní soc. postavení skupiny, relativní moc skupiny.
M. Petrusek a Z. Strmiska navrhli v r. 1967 pojetí, které se dosti dlouho používalo v čes. literatuře, a model tzv. integrovaných skupin. V tomto pojetí jsou s.s. rozděleny podle těchto zákl. diferenciačních kritérií: a) charakteru přír. podmínek a vztahu k nim, tj. kritéria geogr. a biosoc., b) praktické činnosti vykonávané v jednotlivých oblastech spol. života, tj. kritéria ekon., polit. a duchovně-kult., c) spol. vědomí, tj. kritéria soc.-psychol., jako je prestiž, popularita a preference a kritéria postojová,d) etnických znaků. (Viz též sociologie malých skupin.)
social group groupe social gesellschaftliche Gruppe gruppo sociale
Literatura: Abraham, J. H.: Origins and Growth of Sociology. London 1973; Bell, E. H. – Sirjamaki, J.: Social Foundations of Human Behavior. New York 1965; Bláha, I. A.: Sociologie. Praha 1968; Gurvitch, G.: La vocation actuelle de la sociologie, 2 sv. Paris 1950, 1969; Homans, G. C.: The Human Group. London 1951; Lundberg, G. A. a kol.: Sociology. New York 1968; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. Glencoe, Ill. 1962.