Posvátné a profánní
posvátné a profánní – (z lat. profanus = jsoucí mimo svatyni, znesvěcený, bezbožný, nečistý) – jedna ze zákl. kult. dichotomií a distinkcí toho, co nese rysy nadpřirozena, od každodenního života naplněného zejm. starostí o obživu. P.a p. představuje konstrast mezi zvláštností, tajemstvím, překročením vlastní fyzické existence a lpěním na běžných starostech, na světě materiálních hodnot, který je pochopitelný a všední. Podle É. Durkheima na dichotomii p.a p. jsou postavena všechna náboženství. Posvátné vstupuje do lidského života jako vyšší smysl, projev Boží vůle. Znamení posvátnosti přísluší roli kněze jako zprostředkovatele této vůle, místům zázraků a konání bohoslužeb, chrámům, rituálním předmětům i samotným rituálům jako specif. soc. mechanismům, jejichž pomocí se snaží člověk přiblížit nadpřirozenému světu. Posvátná jsou zákl. dogmata, protože jsou vnímána jako zjevené pravdy, posvátná jsou dokonce i určitá slova – hovoří se o posvátných jménech (viz jméno), a jsou také posvátné knihy. Posvátno je světem mystérií, symbolů a mýtů, které hrají v dějinách lidské civilizace význ. úlohu. Spol. život věřících se dříve koncentroval kolem posvátných míst a pouti k nim dlouho představovaly téměř jediné všem přístupné cestování. K p.a p. bylo orientováno dělení času na dni pracovní a nepracovní, všední a sváteční. S posvátným je spojeno povinné projevování úcty a pokory a řada tabu. Neuznávání posvátného, jeho profanace, vrcholící v rouhání, byla běžně stíhána náb. i světskými tresty, což bylo ovšem závislé na typu náboženství, kultury a na době. Mezi charakteristické rysy protestantismu patří redukce posvátných prvků v křesťanském náboženství, zejm. popření posvátné role církevního úřadu a kněžství jako imanentizovaného posvěcení. Posvátno vytlačoval z náboženství deismus ve snaze sladit víru s rozumem. Kult. antropologové ale chápou úlohu posvátného v životě přír. národů jako znak racionality.
S-gicky zajímavé je, že p.a p. není vlastností osobností, váže se k rolím, k institucím, k činnostem a předmětům, které jsou ale chápány jako symboly. Podle psychoanalýzy se posvátné nevztahuje na individ. iracionální, resp. instinktům podléhající jednání, ale váže se ke kolektivnímu nevědomí, k archetypům. Proces sekularizace je někdy chápán především jako proces profanace, zbavování lidského života posvátných prvků, jejich nahrazování prvky profánními. K přetrvávající, ale skryté roli posvátna se vrací např. koncepce neviditelného náboženství. Termín profánní je také používán jako synonymum pojmů nezasvěcený, laický (např. v okultismu, ve vztahu k tajným společnostem), čímž je vlastně vyjádřen protiklad vůči esoternímu prvku posvátného. Termín posvátný se někdy volně zaměňuje s termínem svatý (jmenovitě ve vztahu k místu a knihám), nejsou však užívány jako synonyma vždy; někdy bývají rozlišovány jako jisté odstupňování: svatost je vyšší kategorií, je to tzv. numinosum, které budí bázeň, ba hrůzu, ale zároveň vábí a inspiruje. Jindy se posvátnost přisuzuje rolím a svatost osobám – jako vlastnost individuí souvisí s životním stylem. Ale až v pozdějším, vulgarizovaném pojetí bývá svatost chápána jako výsledek osobních zásluh, zatímco v biblickém pojetí znamená oddělení pro Boha, pod přímé Boží panství. Vztah p.a p. je jedním z ústředních témat sociologie náboženství.
sacred and profane sacré et profane heilig und profan sacro e profano
Literatura: Bryan, W.: Religion in Sociological Perspectives. Oxford 1982; Eliade, M.: (1957) Posvátné a profánní. Praha 1994; Hammond, P. E. ed.: The Sacred in a Secular Age. Berkeley, Calif. 1985; O posvátnu. Praha 1993; viz též sociologie náboženství.
Viz též heslo společnost postsekulární v Petruskových Společnostech (2006)