Pozorování přímé

pozorování přímé – v s-gii se tímto pojmem rozumí bezprostřední a systematické pozorování soc. úkazů, procesů, činností podle stanoveného plánu, bez dotazování a jakéhokoli ovlivňování pozorovaného objektu. P.p. patří mezi zákl., tradiční techniky sběru informací nejen v s-gii, ale i v kult. antropologii, etnografii a v psychologii. Jeho použití je v zásadě omezeno možnostmi vizuálního, sluchového, prostorového a časového záběru soc. reality lidským pozorovatelem a některými dalšími limity, jako je znalost jazyka, příp. i zvyků, konvencí apod. P.p. lze aplikovat na zkoumání malých skupin, spec. subkultur, lokálních komunit apod. Jeho výhodou ve srovnání s technikami dotazování je možnost podchycení předem nepředpokládaných, netušených momentů, charakteristik, vztahů, vývojových okamžiků a proniknutí do větší hloubky individ. motivací, záměrů apod., resp. „pochopení“ situace a jednání aktérů. P.p. se používá nejčastěji při studiu sociálních interakcí, postojů k práci, učení, polit. událostem apod., ale i pro komplexní sledování životního způsobu, životního stylu. Přímým předmětem pozorování je ve všech případech chování osob, někdy též celková situace, atmosféra, chronologie událostí. P.p. je typické pro monografickou proceduru (viz též case study) a bývá též součástí experimentální procedury (viz též experiment), která ale nevylučuje zásahy do pozorovaného objektu či situace (ovšem předem naplánované, přesně vymezené a kontrolované).

Způsoby, resp. metody p.p. se přizpůsobují charakteru pozorovaného předmětu, dispozicím pozorovatelů a jejich časovému fondu. Každé p.p. je v podstatě značně náročné na čas a vyžaduje spec. schopnosti a dovednosti, zejm.: 1. schopnost rychlé adaptace na neznámé prostředí; 2. vžití do příslušné role (člena skupiny nebo nenápadného cizince, příp. výzkumníka s určitým posláním skupině pochopitelným a pro ni přijatelným); 3. schopnost introspekce; 4. zachování nezaujatého, objektivního postoje; 5. zvládnutí nástrojů a pomůcek; 6. schopnost vyhodnocovat složitější, nečekané situace, příp. na ně reagovat vhodným způsobem, který by nebyl „zásahem do terénu“. Nejnáročnější je dlouhodobé zúčastněné pozorování (pozorování participativní), kdy pozorovatel-výzkumník žije delší dobu (několik týdnů i měsíců) v dané komunitě a často plní ještě jiné než badatelské role. Tento způsob používají zejm. soc. antropologové a etnografové, ale i sociologové zaměření na komplexní studium životního způsobu, tradicí, zvyků specif. skupiny (lokální komunity, etnického společenství, komunity mládeže, deviantní skupiny i pracovního kolektivu apod.). Výsledkem bývá monografická (případová) studie (viz např. W. F. Whyte: Street Corner Society, 1937; L. Wylie: Village in the Vancluse, 1957, a řadu dalších komunitních studií). Tento typ p.p. umožňuje i postupné či paralelní podrobné zmapování většího společenství (např. územního), shromáždění typických nebo naopak extrémních případů. Většinou končí deskripcí všech pozorovatelných s-gicky relevantních rysů, může však směřovat k ověření hypotéz, modelů nebo ke komparaci vybraných dimenzí u více pozorovaných případů.

Éra behaviorismu přinesla řadu metodik pro krátkodobější nezúčastněná pozorování chování v malých skupinách (pracovních, zájmových, školních apod.) a také chování na schůzích, shromážděních apod. Tato pozorování jsou postavena na poměrně přesných pravidlech a mívají zabudován nějaký kontrolní systém. Většinou je provádějí instruovaní pozorovatelé (obdoba tazatelů při interview), kteří jsou vybaveni záznamovým archem, resp. pozorovacím listem (observation schedules), který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání jeho výsledků. Při volnějších způsobech orientačního či popisného p.p. (většinou sloužícího pro orientační výzkum či předvýzkum) obsahuje tento instrument pouze naznačení okruhů chování, resp. témat rozhovorů, na která je třeba se soustředit. Rigoróznější systémy pracují s apriorními kategorizacemi a poměrovými škálami. Od pozorovatele se v tomto případě vyžaduje i určité hodnocení, přiřazení pozorovaného chování ke kategoriím, jeho umístění na příslušné stupnici (buď každého jednotlivého aktu chování, nebo až výsledku srovnání, celkové syntézy). Byly vyvinuty obecně použitelné pozorovací systémy, např. systém R. F. Balese (1951), obsahující 6 dimenzí chování (orientace, hodnocení, kontrola, rozhodování, překonávání napětí, integrace), rozvedených v kombinaci s aktivními a pasivními postoji do 12 kategorií, který předpokládá zařaditelnost každého pozorovaného chování, nebo např. stupnice Jackova, soustřeďující se pouze na jeden typ chování (ostatní se nezaznamenávají), systém Cornellův, Lindvalla a Saupeho atd. Další systémy jsou zaměřeny na specif. problémy, např. Ryansův na pozorování interakcí mezi učitelem a žáky, systém Fauriezose, M. L. Hutta a Guetzkowa na chování při konferencích. Používají se diskretní i kontinuální stupnice. Tyto metodiky zvyšují reliabilitu pozorování, jejich nevýhodou však je zúžení zorného pole na předem odhadnutelné problémy, čímž se ztrácí mnoho z heuristických možností, které patří k zmíněným přednostem této techniky.

Každé p.p. se potýká s nebezpečím „haló efektu“, chyb přísnosti, shovívavosti a centrální tendence, které ohrožují jeho validitu. Ke kontrolním, zpřesňujícím metodikám patří především dublování pozorovatelů na jednom úkolu a kombinace s jinými technikami sběru dat, především (tradičně) s analýzou dokumentů, která ovšem většinou sleduje i cíl dalšího obohacení informací. Specif. typem p.p. s rozvinutou vlastní metodikou je časový snímek a tzv. reportážní pozorování, což je v podstatě zpřesněná, systematická reportáž (používá se ke studiu her dětí, průběhu schůzí, manifestací, sportovních utkání apod.). V současné době se při p.p. využívají různé tech. pomůcky, zejm. magnetofony, fotografické aparáty a filmové kamery, které umožňují dodatečné vyhodnocování pozorované situace nebo doplnění a upřesnění výsledků získaných osobním pozorováním (viz též fotografie sociologická, film sociologický). Hlavně použití těchto pomůcek, ale i p.p. v původní klasické podobě vytvářejí určitý problém v oblasti profesionální etiky – tím spíše, že pozorované osoby často nejsou seznámeny s tím, že jsou předmětem pozorování, aby se nenarušilo jejich přirozené chování. V současné čes. s-gii se technika p.p. používá velmi málo. Sekvenčně se někdy připojuje k práci tazatele jako pozorování a zhodnocení reakcí respondenta na rozhovor. K erudici sociologa ovšem patří schopnost permanentního „zúčastněného“ p.p. soc. reality, s kterou přichází každodenně do styku, a zhodnocení těchto zkušeností v odborné práci. P.p. i v tomto smyslu je nejadekvátnější technikou fenomenologické sociologie, protože zprostředkuje nejautentičtější záznam verbálních i neverbálních projevů chování, přímo odrážejících soc. svět. Za specif. případ p.p. je považováno sebepozorování neboli introspekce, které se uplatňuje zejm. v biografické sociologii.

direct observation observation directe direkte Beobachtung osservazione diretta

Literatura: Bales, R. F.: Interaction Process Analysis. Cambridge 1951; Lindzey, G. ed.: Handbook of Social Psychology. Cambridge 1954; Whyte, W. F.: Participatory Action Research. London 1991; viz též metody sociologické, techniky sběru informací.

Alena Vodáková