Sociologie ekonomická
sociologie ekonomická – označení širokého, mnohdy nejednoznačného užití, které je vždy třeba vymezit vzhledem k teor. a hist. kontextu. Často se termín používá pro aplikaci s-gických přístupů na zkoumání jednotlivých ekon. činností a fungování institucí s-gií ekonomiky, lépe je však ponechat jej pro teor. fundované úsilí s-gického pochopení ekon. procesů, ať už jako doplněk (paradigma „ekonomie a společnost“) nebo alternativu („nová ekonomická sociologie“) jejich výkladu ze strany ekon. teorie. Zákl. pojetí s.e. vyrůstá z tradic evrop. spol. věd. a metodol. konfrontace mezi klasickou polit. ekonomií a s-gií, probíhající otevřeně od poloviny 19. st. Pojetí s-gie jako univerzální a jedině pravé vědy A. Comta vedlo k ostrému odmítnutí ze strany zejm. brit. ekonomů (J. S. Mill, A. Marshall, J. M. Keynes), kteří naopak situovali s-gii do pozice „zbytkové vědy“, která by neměla zasahovat do zájmové oblasti ekonomie. Paralela metodol. sporu se odehrála i v USA, kde sociologové F. H. Giddings, A. V. Small, L. E. Ward rovněž ustoupili z původního postoje k polit. ekonomii jako sekundární disciplíně a ponechali si vlastní pole bádání, byť s možností zkoumat i ekon. procesy. Pozitivistická metodologie, vycházející od Comta, měla ovšem velký vliv zejm. na formování neoklasické ekonomie, vůči níž je delimitace soc.-ekon. přístupu poměrně jasná: individ. subjekt ekonomie proti soc. subjektu s-gie, abstraktně teor. přístup proti empir. generalizacím, definování rovnováhy proti hledání zájmových konfliktů atd. Ve většině teor.-metodol. orientací zabývajících se ekon. procesy však nelze určit přesnou hranici mezi oběma disciplínami. Tento směr vede od A. Smithe ke K. Marxovi a jeho pokračovatelům, není mu však vzdálen ani M. Weber a jeho následovníci. Kritika politické ekonomie K. Marxe je často považována za s.e. samu, aniž toto označení její autor kdy použil. Postulování jednoty výrobních a spol. vztahů a třídního základu jejich hist. vývoje představovalo nový typ nejen věd., ale i polit. uvažování. Jednotnou metodologií jsou v Marxově díle prezentovány jak obecné zákonitosti fungování kap. formace a její domněle nutné přeměny v kom., tak specif. podmínky práce a života spol. tříd jakožto nositelů význ. „historické mise“.
Podle M. Webera, který byl otevřeným oponentem tohoto pojetí společnosti a dějin, je Marxovo dílo „sociální ekonomií“, kterou chápe jako směs ekon. teorie, historie a s-gie. Weber, na rozdíl od Marxe, naopak pojem s.e. občas používal ve smyslu s-gické teorie ekonomiky, dané již jeho pojetím ekon. procesů a předmětů, které „jakožto takové dostávají svůj charakter účelu, prostředku, zábrany nebo vedlejšího efektu teprve smyslem, který jim dává lidské jednání“. Úlohou s.e. v intencích chápající sociologie je doplňovat a provazovat poznatky ekon. teorie (kterou je pro něj hlavně teorie neoklasická) a ekon. historie. V posthumní práci Wirtschaft und Gesellschaft koncipoval Weber s-gickou teorii ekonomie včetně definice a výkladu zákl. ekon. kategorií. Ve studii o burze ukázal s-gické aspekty fungování této instituce, v Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus předvedl na konkrétním případu výkladové schopnosti s.e., ukazující provázanost ekon., soc. a morálních fenoménů, konkrétně vliv kalvinismu na formování raného kapitalismu a zrození „ducha kapitalismu“ z náb. základů jakožto nutného předchůdce vlastního kap. systému. Význ. příspěvky k s.e. přinesli i další klasikové s-gie a ekonomie přelomu 19. a 20. st. É. Durkheim přejal od A. Comta „imperialistický“ přístup s-gie k ekonomii a kritizoval ekonomii zejm. za její individualistický přístup. Ve studiu anomie ukázal proces „deregulace“, inherentní ekon. vývoji záp. společností, ve studii o „mimosmluvních prvcích smlouvy“ se zabýval zamlčenými soc. předpoklady ekon. chování. V. Pareto rozlišoval čistou ekonomii, aplikovanou ekonomii a s-gii, která je podle něho nutným komplementem výkladu ekon. jevů; i když o s.e. nehovořil, v analýze protekcionismu nebo analýze interakce ekon., polit. a ideol. faktorů podílejících se na cyklické změně fakticky použil s-gickou metodologii k analýze ekon. jevů. G. Simmel (viz psychologie peněz) se situoval vědomě na pomezí řady disciplín, když pojednal nejrůznější podoby peněz a s nimi spjaté ekon. instituce ze s-gického, psych., hist. i estetického hlediska. T. B. Veblen (sociologie spotřeby) pojímal a aplikoval s-gii jako nástroj a základ „evoluční ekonomie“, stavějící se proti abstraktivismu neoklasické ekonomie a popisnosti ekon.-hist. školy.
Meziválečné období přidalo ke vkladu „klasiků“ jen málo. V Evropě někteří pokračovali v jejich intencích, konkrétně J. A. Schumpeter v návaznosti na Webera rozvíjel s-gické teorie „daňového státu“, podnikatele, státního kapitalismu apod. V Durkheimem založené Année sociologique byla pravidelně publikována rubrika s.e. a někteří z jeho žáků aplikovali s-gickou optiku na ekon. problémy, např. M. Mauss, F. Simiand (sociologie peněz), M. Halbwachs (sociologie spotřeby). V USA se s-gie rozvíjela spíše v pojetí „zbytkové vědy“ vůči ekonomii a ekon. problémy byly většinou studovány v nově se vydělujících subdisciplínách, zejm. v rámci sociologie průmyslu, sociální stratifikace, sociologie povolání apod. V poválečném období se v Evropě tradice s.e. rozvíjela pomalu, pozornost se zpočátku zaměřila spíše na diskusi metodol. zvláštností obou disciplín (G. Eisermann) či na vybrané výzk. okruhy (zejm. fr. sociologie práce). V USA se však zformoval nový směr usilující o syntetizující alternativu vůči dosavadní fragmentaci ekon. problémů v s-gii. K. Polányi formuloval rozdíl formálního a substantivního pojetí ekonomie, z nichž první odpovídá současné ekonomii i typu společnosti, zatímco druhé může objasnit fungování i hist. vzdálených společností. Podmínkou je ovšem respektovat soc. charakter ekon. procesů a formulace tomu odpovídajících teor. kategorií. Polányi rozlišoval 3 zákl. formy institucionalizované koordinace ekon. jednání, totiž: 1. soc. zakotvenou reciprocitu; 2. ekon. formovaný tržní mechanismus zprostředkovaný penězi; 3. polit. založený plán. Všechny tyto formy jsou v zájmovém poli s.e.
Úsilí o teor. syntézu s-gického pojetí ekonomiky bylo ovšem nejvýrazněji fomulováno představiteli strukturálního funkcionalismu. T. Parsons a N. J. Smelser, vycházejíce z tradic evrop. s-gie a poučeni částečně soudobou ekonomií, aplikovali nové teor. paradigma. Ekonomika v něm byla pojednána jako jeden ze čtyř subsystémů společnosti, jehož různé složky naplňují funkce adaptace (kapitalizace a investování), dosahování cílů (výroba, distribuce, obchod), latentních vzorců (ekon. závazky, fyzické, kult. a motivační zdroje) a integrace (org. subsystémy). Zatímco rozpracování teor. jádra bylo především dílem Parsonsovým, práce N. J. Smelsera, W. E. Moora a dalších byla věnována převážně s-gické intepretaci ekon. jevů a procesů. Strukturální funkcionalisté navazovali na evrop. s-gii a ekonomii, zcela však pominuli marx. přístup a vystavili se ostré kritice pro nedynamické pojetí společnosti jako rovnovážného systému a pro neschopnost analyzovat ekon. vztahy a procesy (A. W. Gouldner). I když strukturální funkcionalismus otevřel bránu, kterou s-gie znovu vstoupila do hájemství ekonomie, počátek „nové ekonomické sociologie“ je charakterizován právě odmítnutím funkcionalistického paradigmatu „ekonomie a společnost“ a nastolením mj. i autenticky marx. problémů, v prvé řadě tematiky vlastnictví. Tak proti tradici am. s-gie průmyslu, která neopouštěla brány závodu a řešení soc. problémů viděla ve zlepšení vztahů uvnitř pracovního kolektivu, vznikly studie ukazující rozhodující význam vlastnictví výrobních prostředků pro stav a vývoj ekonomiky, třídní integraci podnikatelských vrstev, transfer duševních prvků lidské práce do oblasti řízení. Pozornost je věnována stejně tak podnikatelským třídám, jako úloze kap. státu, který podle jedněch má čistě instrumentální roli, podle druhých však disponuje značnou autonomií. Proti výzkumům v oblasti sociální stratifikace, postaveným na kontinuitní vertikále profesní prestiže, se staví pojetí zahrnující také kategorii vykořisťování jako operacionalizovanou proměnnou empir. zjišťované třídní struktury, např. v pojetí E. O. Wrighta, inspirovaném „obecnou teorií vykořisťování a tříd“ J. Roemera.
Za návrat k přístupu klasiků je třeba považovat i mnohem hlubší zájem o mezinár. souvislosti ekonomiky a kritiku jednoduchých modernizačních a industrializačních teorií. Na rozdíl od dřívějšího soustředění na problémy vlastních zemí se prosazuje přesvědčení o internacionální provázanosti ekon. procesů. Do tohoto proudu se zapojují sociologové třetího světa, zejm. Lat. Ameriky, kteří se tak spolupodílejí na formování „sociologie mezinárodní ekonomiky“. Hlavní proud tzv. „nové ekonomické sociologie“ je ovšem orientovaný mikros-gicky, tj. paralelně, avšak v kritické distanci k neoklasické ekonomii poskytuje výklad ekon. jednání. H. C. White již počátkem 70. l. rozvíjel teorii trhů a koncepci vnitřního trhu práce. M. Granovetter rozvíjí Polányiho termín „sociální vkořeněnosti“ ekon. jednání, jež usiluje o překonání „podsocializovaného“ pojetí jedince v ekonomii (homo oeconomicus) a „přesocializovaného“ pojetí v teorii soc. rolí (homo sociologicus). Uvedená „vkořeněnost“ ekon. jednání do rozmanitých sítí soc. vztahů podle něho představuje hlavní orientace nové s.e. jakožto alternativního (nikoli tedy jako doposud jen doplňkového) výkladu ekon. sféry. J. Coleman navrhuje nahradit zjednodušující individualistický pojem „užitečnosti“ pojmovým párem „zájem“ a „kontrola“, což transformuje ekon. analýzu do s-gie racionálního výběru. V tom se k ekon. vzdělaným sociologům vstřícně blíží představitelé tzv. „nové institucionální ekonomie“ G. S. Becker, K. J. Arrow, O. E. Williamson, kteří uplatňují neoklasický přístup a ekonometrické metody na dříve výhradně s-gické objekty zájmu (rodina, mezilidské vztahy, kolektivní rozhodování a normy). K významné syntéze došel A. W. Etzioni, který koncipoval svoji „socio-economics“ jako překonání (nikoli popření) neoklasické ekonomie ve třech momentech: 1. lidé nejednají nejen vedeni hledáním užitnosti, ale také morálními hodnotami; 2. nejen racionalita, ale také normativně-afektivní faktory řídí ekon. chování; 3. jeho nositelem není jen jednotlivec, ale také kolektivity; ekon. transakce obsahují mocenskou dimenzi („cena se rovná náklady plus moc“).
Současná zájmová oblast s.e. je velmi široká a diferencovaná; např. K. Heinemann rozlišuje tyto její roviny: a) preferenční struktury a orientace jednání jednotlivců (racionalita, altruismus, egoismus), b) soc. normy regulující realizaci preferencí (vlastnické a mocenské struktury, problémy nedostatkovosti, tech. rozvoje), c) subjekty ekon. jednání (domácnost, podnik, dobrovolná sdružení, stát), d) mechanismy koordinace a řízení (tržní a soc. struktury, peníze, ekon. morálka), e) zakotvení ekon. jednání do celospol. rámce (formální, neformální a subsistenční ekonomika, problémy inflace a morálních aspektů). Podobně se rozvíjejí i subdisciplíny s.e., jako je sociologie trhů, sociologie peněz, morální ekonomie, soc. problematika ekonomie nedostatku, neformální ekonomiky, prodejnosti, venální akumulace atd. Stírání hranic mezi s-gií a ekonomií tedy probíhá různými směry: zájmem ekonomů o dříve s-gická témata, s-gickým studiem ekon. problémů a formováním nových průniků obou disciplín. Nelze opominout i jiné pojetí s.e., jež bylo běžné v bývalém Československu, v sousedních zemích a v bývalém SSSR. Zatímco v Čechách převažovalo normalizační pojetí J. Kohouta, který s.e. v podstatě ztotožnil se sociologií práce, sociologií průmyslu a sociologií podniku, v bývalém SSSR se od 80. l. rozvíjela s.e. v pojetí T. I. Zaslavské, která ji chápala jako disciplínu zkoumající soc. strukturu a soc. mechanismy rozvoje spol. ekonomiky, mající funkci teor., věd.-poznávací a aplikační. Centrálními pojmy pro ni byly „ekonomicko-sociologická struktura společnosti“, „sociální mechanismus řízení ekonomiky“ a „sociální kvalita obyvatelstva“.
economic sociology sociologie économique Wirtschaftsoziologie sociologia economica
Literatura: Durkheim, É.: De la division du travail social. Paris 1893; Etzioni, A. W.: The Moral Dimension. Toward a New Economics. New York 1988; Heinemann, K. ed.: Soziologie wirtschaftlichen Handelns. KZfS Sonderheft, 28, 1987; Marx, K.: Kapitál, díl I. Praha 1954; Moore, W. E.: Economy and Society. New York 1955; Parsons, T. – Smelser, N. J.: Economy and Society. Glencoe, Ill. 1956; Polányi, K. – Arensberg, C. M. – Pearson, H. W.: Trade and Market in the Early Empires. Chicago 1957; Schumpeter, J. A.: Imperialism and Social Classes. New York 1951; Smelser, N. J.: Readings on Economic Sociology. Englewood Cliffs, N. J. 1965; Swedberg, R..: Economic Sociology: Past and Present. Current Sociology, 1, 1987; Weber, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen 1922. Wright, E. O.: Classes. London 1985.