Interview

interview – (angl. termín pro rozhovor, ale zároveň schůzku, setkání) – jednou stranou vyvolaný a organizovaný profesionální rozhovor mezi jednou i více osobami, jehož cílem je získání informací. I. lze chápat také jako řízenou verbální komunikaci, při níž dochází k stimulaci (vyžádání) a přenosu zprávy o předem vymezeném objektu. I. je nástrojem pozorování, patří mezi ty techniky sběru informací, resp. techniky dotazování, kde přístup pozorovatele k pozorovanému jevu je zprostředkován osobou, která je nositelkou informací o něm. Ve zvl. případech je tato osoba totožná s předmětem pozorování, tzn. cílem i. je její charakteristika, poznání jejích osobnostních rysů, jejích zkušeností, názorů, zájmů, záměrů apod. To je případ psychol. a žurnalistického i. Bezprostředním cílem takových i. může být kromě získání informací pro věd. výzkumy i ovlivnění, resp. usměrnění jednání dané osoby, např. v rámci psychoterapie, s cílem resocializace, nebo vytvoření imaga dané osoby na veřejnosti, resp. informování veřejnosti o ní. Někdy se jako zvl. případ i. uvádí též policejní výslech, pro který je charakteristická většinou nedobrovolná účast interviewované osoby, specif. metody psychol. působení a spec. použití získaných informací. V s-gii je interviewovaná osoba primárně vždy zprostředkujícím článkem a nikoli objektem výzkumu. I když vypovídá o vlastních názorech, zážitcích, postojích, aspiracích, nevystupuje přitom za sebe, ale jako reprezentant určité skupiny populace. Cílem není její ovlivnění a ani se nepředpokládá, i když k němu v praxi může docházet (viz zákon Brillouinův).

Většinou je s-gický rozhovor založen na kladení otázek a odpovídání na ně, i když není vyloučen systém iniciovaného volného vyprávění na dané téma, které je ve svém průběhu více nebo méně usměrňováno. V s-gické terminologii se i. účastní tazatel a respondent, resp. více osob v obou rolích. Nástroje a pomůcky nejsou nutné, ale většinou se používá buď tzv. záznamní list, nebo dotazník, někdy ještě pomocné karty s opakujícími se stupnicemi, schématy situací, ukázeky z různých dokumentů, zvukové nahrávky (viz dotazník zvukový), obrázky, fotografie, filmové snímky apod. (viz fotografie sociologická, film sociologický). I. je v s-gii tradiční, dlouho používanou technikou, která byla původně kombinována spíše s přímým pozorováním, dnes spíše s technikou dotazníkového šetření. I. nebývá považováno za příliš precizní, „objektivní“ techniku pro značné riziko subjektivních zkreslení informací (ze strany tazatele i respondenta). V řadě případů je to ale jediná použitelná technika. Z hlediska fenomenologického přístupu (viz sociologie fenomenologická) není na závadu, že do i. vstupují blíže nezjišťované motivace a reakce zúčastněných osob, pokud se s nimi počítá (G. A. Lundberg) a pokud má i. své kořeny v kategoriích každodenního života, v jejich běžném významu. Podle A. Schutze dobré i. dospívá k synchronizaci významů („meaning“) světa tazatele a světa respondenta a smyslem s-gie je studovat právě tyto významy. I když existuje řada doporučení, jak vést správně i., není v podstatě tato technika svazována přísnými pravidly. Většina příruček podává kompilaci praktických zkušeností (což F. Cannell a R. L. Kahn nazvali „folklórem interview“) s event. pokusem o jejich systematizaci. Často se hovoří o i. jako o specif. dovednosti nebo dokonce „umění“, protože jeho optimální průběh závisí i na schopnosti introspekce, na rychlých a přiměřených reakcích v nečekaných situacích, na zvládnutí určitých spol. konvencí, na míře sebeovládání apod., což tazatelé nemohou získat během povinných nácviků a instruktáže tazatelů.

Nároky na zvládnutí situace i. se různí podle tématu, kterému je věnováno, podle požadované hloubky informačního záběru, typu nástrojů a pomůcek a také podle typu respondentů. Zásady, které se obvykle doporučují při i. dodržovat, lze shrnout takto: 1. správně odhadnout únosnost (složitost) zkoumaných problémů, resp. informačních požadavků, a to z hlediska charakteru respondentů (jejich stáří, vzdělání, inteligence, informovanosti v dané oblasti, event. soc. a morálních zábran apod.) i z hlediska širšího soc. kontextu a situace, ve které se i. odehrává; 2. koncipovat i. jako přirozený, nenásilný dialog, kde jedna otázka navazuje na druhou, střídají se snazší s obtížnějšími (příp. je možno vytvořit scénář i. s obsahovou gradací, s momenty překvapení apod.); 3. počítat s narůstáním únavy v průběhu rozhovoru a s poklesem pozornosti a přizpůsobit tomu náročnost tématu i plán rozhovoru a též omezit trvání i. na únosnou míru (za max. hranici se běžně považuje 1 hod.); 4. předem motivovat respondentův příznivý postoj k akci (vhodným vysvětlením smyslu i., prestižně, morálně, finančně, zárukou anonymity apod.); 5. vytvořit přátelskou, ne ale přehnaně důvěrnou atmosféru, v níž jsou respektovány respondentovy názory, jeho osobnost a není na něj vyvíjen nepříjemný nátlak při odmítání odpovědí; 6. zajistit dodržování předepsaného postupu (stanovené míry standardizace, způsobu použití instrumentů, pomůcek); 7. mít připraven explikační rámec pro předpokládanou variabilitu nedorozumění a zábran (pro vysvětlení nepochopených otázek, uvádění příkladů, eliminaci rozpaků nad „choulostivými“ otázkami apod.); 8. používat srozumitelný jazyk blízký jazyku respondenta, vyloučit zejm. specif., odborné výrazy (pokud nejde o spec. i. s odborníky); 9. zajistit koncentraci respondenta na daný problém a udržet jeho pozornost po celou dobu rozhovoru; 10. vyloučit subjektivní ovlivňování odpovědí tazateli (komentováním a hodnocením respondentových názorů, radami, jak má odpovídat, informováním o odpovědích jiných respondentů apod.); 11. pokud možno spojit rozhovor s pozorováním reakcí respondenta a vyžadovat na tazateli vyhotovení záznamu průběhu i., jehož pomocí lze korigovat získané odpovědi. Důraz na jednotlivé vyjmenované zásady se mění podle typu i.: roste se snižováním míry standardizace, s růstem intelektuálních nároků na respondenta a s četností otázek vzbuzujících rozpaky (týkajících se osobního, spec. erotického života, morálních postojů, polit. názorů, ale někdy i výše platu apod.). Některé zásady a problémy i. se objevují v analogické podobě i při dotazníkovém šetření (zvl. ad 1, 3, 4, 8). Závažným problémem i. je záruka anonymity, která je zde obtížnější než u dotazníkového šetření vzhledem k nutnosti osobního kontaktu s respondentem, a tedy k jeho snazší identifikovatelnosti. Do i. výrazně zasahují otázky profesionální etiky: většinou se zdůrazňuje diskrétnost tazatele, doporučuje se „nelhat“ a „neslibovat“. V mnoha ohledech jsou problémy i. problémy běžné interpersonální komunikace. V podstatě všechny ovlivňují validitu získaných informací.

Použití techniky i. v s-gii je velmi široké. V zásadě lze jejím prostřednictvím získávat informace o jakémkoli okruhu problémů, pokud v něm lze formulovat obecně nebo danou skupinou respondentů zodpověditelné otázky (může tedy být zdrojem tzv. měkkých a tvrdých dat), a skutečně se takto široce aplikuje. Doporučuje se však používat i. pro psychol. náročnější témata, resp. způsoby dotazování, když je třeba podávat individ. vysvětlení k formulacím otázek, když otázky nelze přesně formulovat nebo když je třeba odvíjet další dotazy z jednoho výchozího. Pokud lze výzk. problém převést do jednoduchých otázek zvládnutelných respondentem bez cizí pomoci (self-administrated), doporučuje se technika dotazníkového šetření (týká se to většinou výpovědí o tzv. objektivních faktech podchycujících soc. postavení, profesní a kariérovou dráhu, demogr. chování, migraci apod.), která je méně náročná na pracovní síly i finančně a umožňuje zahrnout do výzkumu širší záběr populace. Výhodné a v současné době časté je použití hybridní techniky, při které vyplňují dotazník individ. nebo ve skupinách sami respondenti, ale za přítomnosti výzk. pracovníka, který podá úvodní vysvětlení, eliminuje různá nedorozumění, příp. negativní postoje k akci, a zejm. zaručuje úplné vyplnění formulářů, jejich max. návratnost, která je velkým problémem např. dotazníků zasílaných poštou. Klasické a též nejběžnější i., prováděné většinou formou individ. rozhovoru mezi jedním tazatelem a jedním respondentem, se týká témat na pomezí s-gie a soc. psychologie: postojů k nejrůznějším soc. jevům a problémům (k práci, vzdělání, polit. událostem, k otázkám rodinných vztahů, k vzorcům chování, názorovým systémům apod.), hodnotových orientací a aspirací. Méně často se s-gie zaměřuje na hlubší psych. motivace postojů a jednání (viz interview ohniskové, metoda explorační). Mezi typické oblasti, ve kterých se využívají všechny tyto typy i., patří výzkum masové komunikace, výzkum veřejného mínění, výzkum trhu.

I. se provádějí většinou pomocí stálé, cvičené tazatelské sítě, převážně amatérů (bez psychol. či s-gického vzdělání) a používá se v nich maximum uzavřených otázek (viz též interview standardizované). V uvedených případech i u některých spec. postojových či hodnotových šetření vystupuje i. jako hlavní terénní technika. Kromě toho bývá na i. postaven tzv. orientační výzkum, terénní výzkum, resp. předvýzkum, kde slouží k identifikaci proměnných, k naznačování hypotéz, k upřesňování pojmů, formulací otázek dotazníku. I. se také používá jako doplňková, upřesňující technika při extenzívním dotazníkovém šetření (např. k podchycení motivačního zázemí dílčího souboru osob) a při validizaci. Tyto typy i. pracují s méně strukturovaným (standardizovaným) dotazníkem, příp. používají tzv. záznamový arch či schéma („schedule“), kde jsou vytyčeny a logicky propojeny hlavní body sledovaného problému. Práce s tímto instrumentem je náročnější než s dotazníkem a vyžaduje určitou odbornou erudici, podobně jako hloubkové, explorativní či psychol. i. I v těchto, stejně jako ve všech předchozích případech jde o tzv. řízené interview. Formy „neřízeného interview“ se téměř nepoužívají. Inklinuje k nim beseda jako spec. případ skupinového interview, což je rovněž málo používaná technika (spíše se sekundárně využívají záznamy z neřízených besed a diskusí, které nebyly součástí žádného výzkumu). Jak vyplývá z předchozího, i. lze dělit podle nejrůznějších kritérií: podle počtu účastníků, typu otázek, míry zásahu do rozhovoru, charakteru tématu, psychol. hloubky, resp. podle oboru, ve kterém se používá (hovoří se např. o psychol. interview na rozdíl od s-gického i. apod.). V praxi se často jednotlivé typy i. vzájemně kombinují. Moderní tech. možnosti přinášejí další modifikace i. Tzv. telefonní i. vytváří jistou komunikační distanci, počítačové i. nový typ spojení s dotazníkovým šetřením (viz dotazování počítačové).

interview entretien, interview Befragung, Interview intervista

Literatura: Eder, R. V. – Ferris, G. R.: The Employment Interview. Theory, Research, and Practice. London 1989; Garret, A. (1944): Interviewing, its Principles and Methods. New York 1966; Hyman, H. H.: Interviewing in Social Research. Chicago 1954; Lopez, F. M.: Personnel Interviewing. Theory and Practice. New York, San Francisco, Toronto, London, Sydney 1965; Richardson, S. A. – Dohrenwend, B. S. – Klein, D.: Interviewing. Its Forms and Functions. New York, London 1965; viz též metody sociologické, techniky sběru informací.

Alena Vodáková

---

Viz též heslo interview v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost dotazovaná v Petruskových Společnostech (2006)