Masarykova sociologická společnost

Masarykova sociologická společnost (1925–1950)

Úlohu vědecké sociologické společnosti plnil v prvních letech existence samostatného Československa teoretický odbor Sociálního ústavu ČSR, postupně ovšem převážila potřeba vzniku nezávislé akademické korporace na spolkovém základě. Masarykova sociologická společnost (MSS) se ustavila na valné hromadě 12. ledna 1925 jako orgán zastřešující všechny české a slovenské sociology a badatele v příbuzných oborech, současně přitom měla působit jako „stálá theoretická sekce Sociálního ústavu ČSR“, avšak bez jakýchkoli formálních organizačních vazeb. Předsedou společnosti byl zvolen Břetislav Foustka, místopředsedy I. Arnošt Bláha a Josef Král, ve výboru dále zasedali František Fajfr, Josef Gruber, Emanuel Chalupný, Josef Macek, František Modráček, Vasil K. Škrach, Anton Štefánek a Augustin Žalud. Společnost měla dbát o pěstování a šíření sociologie, organizaci jejího studia, vydávání odborného tisku a kontakty se zahraničím. V součinnosti se Sociálním ústavem ČSR usilovala o zavedení výuky sociologie na středních školách a o rozšíření vysokoškolské výuky tohoto oboru. V roce 1930 byla MSS přijata za člena Mezinárodního sociologického institutu, sídlícího v Ženevě; Chalupný a Bláha byli později zvoleni místopředsedy tohoto ústavu (vždy na jedno roční funkční období). Ačkoli společnost směla nést jméno prvního československého prezidenta, T. G. Masaryk nikdy nebyl jejím členem, nepřijal ani čestné členství v MSS.

Hlavní činnost Společnosti spočívala ve veřejných přednáškách, které se měly konat třikrát měsíčně, a v uzavřenějších schůzích, jimž byl rezervován poslední týden. Ve skutečnosti to však bylo mnohem méně často: v roce 1925 se konaly pouze tři přednášky, o rok později čtyři a v roce 1927 pouze jedna, ke zvýšení jejich počtu došlo až ve třicátých letech (konalo se 5–10, někdy i více přednášek ročně); členové společnosti ovšem současně přednášeli na různých vysokých školách, konali osvětové přednášky v Praze i dalších městech, vystupovali v rozhlase. Například I. Arnošt Bláha v roce 1926 konal 51 veřejných přednášek (mimo své univerzitní angažmá) a podobně tomu bylo i v dalších letech; takováto osobní aktivita, formálně zaštítěná MSS, byla ovšem výjimečná. Účastníci přednášek organizovaných MSS se nejčastěji scházeli na pražské filosofické fakultě nebo na ministerstvu sociální péče, po konfliktu brněnské a pražské sociologické školy především v různých pražských kavárnách – Savarin Na Příkopech, později v hotelu Astoria a po druhé světové válce v Luxoru na Václavském náměstí.

Poměrně aktivní byla Společnost i v publikační sféře. Od druhé poloviny dvacátých let vydávala prostřednictvím nakladatelství Orbis Sociologickou knihovnu, v níž vyšlo pět svazků větší řady a deset svazků menší řady sociologických spisů (knihovnu řídil Břetislav Foustka, viz v oddíle Ostatní subjekty se vztahem k sociologii). Tato činnost byla po druhé světové válce v menším rozsahu obnovena. Dále pak MSS od druhého ročníku (1931) převzala vydávání časopisu Sociologická revue, jehož vydavatelem zůstala až do zániku periodika v roce 1949; jednalo se nicméně jen o formální zaštítění, protože skutečným vydavatelem, obětujícím pro to i soukromé prostředky, byl hlavní redaktor I. Arnošt Bláha. Jako doplňkovou činnost MSS organizovala také sociologické výzkumy, většinou ovšem drobné a často nedokončené. Prvním takovým výzkumem byla anketa o sociálním vzdělání techniků v roce 1930 (Mencl a Schrogel). O osm let později na ni navázalo šetření o postavení techniků ve veřejné správě, jehož výsledky byly částečně publikovány ve Věstníku Spolku českých inženýrů SIA (1938). Akademický odbor provedl v roce 1935 výzkum sociálních poměrů vysokoškoláků a v letech 1936–37 výzkum postojů vysokoškolských studentek. Druhý uvedený výzkum došel do fáze interpretace, jíž se ujali Jaroslav Šíma a Svatava Pírková, avšak zpráva o něm nikdy nevyšla. Brněnští členové Společnosti pod záštitou svého Sociologického semináře v letech 1935–36 podnikli výzkum obce Velká nad Veličkou (I. A. Bláha, A. Obrdlík) a výzkum nezaměstnaných v Brně (titíž), dále byly koncem třicátých let provedeny výzkumy o vlivu techniky na tematiku románové tvorby (Č. Zatloukal) a volnočasových aktivitách vzhledem k výchově dětí (K. Kot, M. Skořepa, J. Šíma).

Koncem dvacátých let se Masarykova sociologická společnost dostala do krize, způsobené vzájemnou diferenciací pražské a brněnské sociologické školy a pravděpodobně i osobními důvody protagonistů. Tuto krizi odstartovalo vydání Machotkovy a Ullrichovy Sociologie v moderním životě (1928) v rámci Sociologické knihovny, jejíž autoři prosazovali prakticky aplikovatelný empirický výzkum jako (víceméně) jedinou náležitou sociologickou metodu a odmítali „velké teorie“ sociální statiky a dynamiky. Hlavním postiženým se cítil být Emanuel Chalupný, který si zakládal právě na svém systému sociologie, jejž pokládal za přísně vědecký. Výsledkem byla kompromisní volba nového výboru společnosti v březnu 1930. Předsedou byl zvolen Emanuel Chalupný, zatímco Foustka se stal čestným předsedou, jednateli se stali Jaroslav Šíma a představitelé pražské školy Jan Mertl a Zdeněk Ullrich. Masarykova sociologická společnost tehdy měla 37 řádných a 35 mimořádných členů, po vzniku Akademického odboru (1931, v jeho čele stanul J. Křemen) se počet řádných členů zvýšil na 48 a mimořádných na 80. Akademický odbor chtěl především prostřednictvím přednáškové činnosti a diskusí oslovovat mladé zájemce o sociální vědy z řad vysokoškoláků.

Rozporům mezi brněnskou a pražskou sociologickou školou se tím však nepodařilo zabránit, představitelé pražské školy se v rámci MSS cítili v menšinovém postavení a nesouhlasili s jejím vedením i programem. Od roku 1931 začali proto vydávat konkurenční vlastní časopis Sociální problémy, v roce 1932 Otakar Machotka v recenzi odsoudil Sociologii vojáka Chalupného žáka Karla Šmejkala (1931) a tím nepřímo i Chalupného. Vzájemné půtky pokračovaly po celá třicátá léta a stupňovaly se. Hlavní (institucionální) představitel pražské školy Josef Král z MSS demonstrativně vystoupil v roce 1933, jeho další kolegové (O. Machotka, J. Mertl, T. Pistorius, Z. Ullrich a V. Verunáč) o dva roky později; v roce 1937 založili konkurenční Společnost pro sociální bádání. Počet řádných členů MSS se tím snížil na 72. Společnost proto především z demonstračních důvodů aplikovala čestnou kategorii „zakládajících členů“ (patřili mezi ně Jan A. Baťa, Edvard Beneš, Milan Hodža, Alice Masaryková ad.) a členů „dopisujících“, jež tvořilo 58 zahraničních sociologů, kteří se jednání společnosti prakticky neúčastnili. V roce 1936 byla zřízena i kategorie čestných členů MSS, jimiž se stali J. A. Baťa, E. Beneš a A. Masaryková; ani ti se na činnosti společnosti nijak nepodíleli. Ve výboru společnosti nadále zasedali I. A. Bláha, M. Bittermann, T. Čep, J. L. Fischer, K. Galla, J. Hertl, E. Chalupný, P. Jirounek, V. Kadlec, J. Klíma, J. Křemen, A. Obrdlík, V. Smetánka, O. Sulík, J. Šíma, J. Trojan, A. Uhlíř, J. Vozka a B. Zwicker. Kromě staršího Akademického odboru na půdě společnosti začaly v roce 1938 fungovat Odbor pro sociologii techniky a hospodářství (předseda V. Verunáč, místopředseda J. Šíma, jednatelé J. Menzl a Č. Zatloukal) a Odbor pro sociologii pedagogickou (předseda M. Skořepa, jednatel K. Kot). Tyto odbory pořádaly speciálněji zaměřené vlastní přednášky, jinou činnost však nevyvíjely. Společnost ve třicátých letech dále usilovala o vydání (autorského a bibliografického) Slovníku české sociologie (1934) a jubilejní ročenky k desetiletí své vlastní existence (1935), ani pro jeden z těchto projektů však nenašla nakladatele, a proto bylo od jejich zpracování upuštěno.

V říjnu 1939 se – formálně kvůli „naléhavým závazkům pracovním“ – předsednictví společnosti vzdal Emanuel Chalupný, výbor nadále vedl Karel Galla, jednatelem se stal Jaroslav Šíma. Ze společnosti museli odejít neárijci a některé další „nespolehlivé“ osoby, nepřestala však existovat. Valná hromada 25. dubna 1941 změnila název společnosti na Českou společnost sociologickou, jejím předsedou byl opět zvolen Emanuel Chalupný, místopředsedy I. Arnošt Bláha a Karel Galla. Ve výboru dále zasedali V. Kadlec, J. Kotek, J. Křemen, F. Modráček, M. Skořepa, V. Smetánka, J. Stuchlík, O. Šimáček, J. Šíma, J. Trojan, J. Zelenka, V. Verunáč a Č. Zatloukal. Faktická situace byla ovšem odlišná. Výbor se scházel jen výjimečně a formální představitelé Chalupný a Bláha ztratili na činnost společnosti vliv (mj. proto, že centrum aktivit bylo v Praze, kde ani jeden z nich nebydlel a kam dojížděli jen sporadicky). Jménem České společnosti sociologické jednali především Karel Galla a Jaroslav Šíma. V roce 1942 měla Společnost 52 řádných a 59 mimořádných členů, v letech 1943–44 bylo přijato 73 nových členů.

Během druhé světové války došlo rovněž k podstatné proměně činnosti společnosti. Přestaly se konat akademické diskuse i standardní veřejné přednášky, nevycházela Sociologická revue. Namísto toho se Česká společnost sociologická transformovala do podoby výzkumné a školící agentury. V roce 1941 k těmto účelům zřídila Sociologický ústav ČSS a Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS, o rok později také Sociálně-vědeckou třídu, která představovala teoretický odbor společnosti (předsedou byl E. Chalupný, místopředsedou B. Tomsa, tajemníkem K. Galla), Společenský odbor čili Sociologický (debatní) klub či Socioklub (předsedou byl do roku 1943 K. Galla, později L. Svoboda a od roku 1944 Karel Krejčí, místopředsedkyní B. Šimáčková a tajemníky J. Kabeš a K. Kot) a knižní odbor – Societas, který měl zajistit snazší dostupnost zahraniční literatury (vedl jej A. Waldmann, tajemníkem byl J. Kotek). V rámci společnosti fungovala také brněnská odbočka, jejímž tajemníkem se stal Mojmír Hájek (předsednické a místopředsednické místo nebylo obsazeno). Společnost, která zaměstnávala až několik desítek pracovníků, tak na jednu stranu umožnila oborové zaměstnání řadě osob, které by po uzavření českých vysokých škol a dalších omezeních obtížně hledaly uplatnění, a později je chránila i před nuceným nasazením v Říši. Na druhou stranu pracovala na přímou zakázku protektorátních orgánů, jimiž byla majoritně financována, a tomu odpovídala činnost a veřejné prezentace hraničící s kolaborací. Jednalo se především o drobné interní tisky, empirické výzkumy organizované Sociologickým ústavem ČSS a vzdělávací kurzy organizované Ústavem pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS (např. dvoudenní kurz pro sociální pracovnice, zaměřený především na zdravotní a hygienickou problematiku, dále kurzy do jisté míry nahrazující vysokoškolskou výuku).

Řízení společnosti i jejích odborů/ústavů přitom zejména v letech 1944–45 probíhalo značně chaoticky, bez kontaktů mezi jednotlivými činovníky a jakéhokoli schválení kroků vedoucích představitelů výborem či dalšími orgány Společnosti. V květnu 1945 se Karel Galla dokonce stal „splnomocněným místopředsedou“, ani on však neměl sílu čelit svévolným rozhodnutím Jaroslava Šímy, který celou společnost ovládl nejpozději v roce 1944. Na schůzi výboru 20. srpna 1945 se Společnost vrátila k původnímu názvu Masarykova sociologická společnost, ponechala si však dosavadní podřízené instituce a odbory, v jejichž řízení, činnosti i organizaci panoval chaos. Pochybnosti ohledně pražského centra MSS vedly přitom k poradě moravskoslezských členů společnosti, již I. A. Bláha svolal do Brna na 7. ledna 1946. Na této poradě byl proklamován zemský odbor MSS se sídlem v Brně, jehož ustavující valná hromada se konala 7. května 1946. Spolupředsedy zvolila I. A. Bláhu a J. L. Fischera, ve výboru tohoto odboru dále zasedli T. Čep, M. Jirásek, J. Kříženecký, J. Obrdlíková, M. Papírník a M. Pisk.

Situací celé Společnosti se zabývala valná hromada 19. června 1946 v Praze, konstatující že „společnost … vynikala množstvím práce, ne ovšem kvalitou“ a stěžující si především na nízkou kvalitu publikací i přednášek, nedokončené a špatně pojaté výzkumy, formální vykazování činnosti i nejasnosti v hospodaření s přidělenými prostředky (které dosahovaly milionové výše). „Situace spěla ke krachu, když začaly vysychati prameny, práce odpadaly jedna za druhou“, přičemž hlavními obviněnými byli Karel Galla, Vladimír Kadlec, Jaroslav Šíma a Jindřich Zelenka. Vedle nekvalitních výzkumů a vědecké práce jim a celé válečné existenci České společnosti sociologické byla vytýkána kolaborace s okupanty a jejich přisluhovači a finanční machinace sloužící k osobnímu obohacení. Obviněných se nicméně zastal Čeněk Císař, který se stal členem a zaměstnancem Společnosti právě v období druhé světové války a který navrhoval udělat za minulostí „tlustou čáru“ a vrátit společnost standardnímu provozu. Valná hromada Císařův návrh akceptovala, Sociologický ústav ČSS a Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS byly zrušeny a Jaroslav Šíma byl vyloučen z MSS. Předsedou MSS byl zvolen I. Arnošt Bláha, místopředsedou jeho zeť Antonín Obrdlík, jednatelem S. Sommer a pokladníkem A. Waldmann; Emanuelu Chalupnému se aklamací dostalo čestného předsednictví. Výbor společnosti měl dvacet členů: I. A. Bláha, T. Čep, H. Dvořáková, J. L. Fischer, E. Chalupný, Mojmír Hájek, Karel Krejčí, J. Kříženecký, A. Obrdlík, J. Obrdlíková, J. Otáhalová-Popelová, S. Sommer, J. Stuchlík, L. Svoboda, O. Šimáček, B. Tomsa, J. Tureček, J. Vozka, A. Waldmann, J. Zelenka. Valná hromada rovněž bez výhrad schválila existenci Moravskoslezského zemského odboru, podobně měl vzniknout i Slovenský zemský odbor v čele s Antonem Štefánkem, k tomu však již nedošlo.

Rozhodnutím valné hromady v červnu 1946 byla nastolena cesta k obnově vědeckého charakteru společnosti, její centrum se přitom reálně přesunulo z Prahy do Brna –Moravskoslezský odbor fakticky nahradil většinu činnosti společnosti, včetně vydávání Sociologické revue. Započal s přednáškovou činností a výzkumy (Brno – I. A. Bláha, moravskoslezské pohraničí – I. A. Bláha a T. Čep, moravské kopanice – Mojmír Hájek) a začal vydávat Malou sociologickou knihovnu (viz Sociologická knihovna MSS). Tento stav trval ovšem jen do komunistického převratu v únoru 1948, kdy se činnost MSS – stejně jako všech ostatních spolků a dalších korporací – stala předmětem prověřování akčním výborem.

V rámci MSS začal v březnu 1948 působit akční výbor ve složení Čestmír Císař (předseda), Karel Galla (místopředseda), Karel Kot, Stanislav Sommer, Ludvík Svoboda a Jindřich Zelenka. Tento akční výbor ze společnosti vyloučil několik „reakčních činitelů“ a rozhodl, že její další samostatná existence není společensky potřebná, proto vyhlásil její likvidaci a převedení majetku na Socialistickou akademii (30. března 1948). V dopise z 2. prosince 1949 ovšem Císař psal pražskému národnímu výboru, že pracovníci brněnského (moravskoslezského) odboru pod vedením Bláhy s likvidací MSS nesouhlasí. Na valné hromadě odboru 12. dubna 1948 změnili stanovy a přijali název Masarykova sociologická společnost se sídlem v Brně. Její trvání však nebylo dlouhé, následující valná hromada v dubnu 1950 již musela jednat o likvidaci společnosti, k níž došlo z úředního rozhodnutí 8. července téhož roku; byla to ovšem likvidace vynucená. Faktickou nástupnickou organizací Masarykovy sociologické společnosti se v roce 1964 stala Československá sociologická společnost při ČSAV.

Literatura:

Inocenc Arnošt Bláha: „Rodinná kronika.“ Universitas, Revue Masarykovy univerzity v Brně 1996, 1 – 2003, 4 (separátně číslovaná příloha).

Zdeněk R. Nešpor: „Sociolog(ie) mezi kolárkem, hákovým křížem a rudou hvězdou: Jaroslav Šíma v dějinách české sociologie.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 47, 2011, 5: 967–989.

Zdeněk R. Nešpor