Kulturologie
kulturologie – nestabilizovaný pojem dnes běžně chápaný jako široce pojatá věda o kultuře. Termín uvedl do spol. věd v r. 1909 chemik W. Ostwald. V souladu se svou fil. koncepcí energeticismu požadoval studium a interpretaci kultury jako projevu transformace energie. Jako jeden z prvních se pokusil vymezit specifikum s-gického a kulturologického výzkumu. Jeho klasifikace věd a pojetí k. se však nesetkaly s všeobecným uznáním a byly zejm. ze strany sociologů podrobeny řadě kritik (M. Weber aj.). Nejvlivnější koncepci k. jako samostatné vědní disciplíny vypracoval v průběhu 30. a 40. l. L. A. White. Jejím výchozím bodem se stalo hledání odpovědi na otázku, čím se člověk liší od ostatních živočichů. Podle Whitea je to především specificky lidská schopnost symbolizace, která člověku umožňuje vytvářet a udílet věcem a jevům význam. Navrhl pro ně pojem symboláty. Jestliže se zabýváme symboláty v jejich vzájemném vztahu (viz kontext extrasomatický), jedná se o kulturu a oborem, který je studuje, je podle Whitea k. Whiteova koncepce k. výrazně ovlivnila kult. antropologii 2. poloviny 20. st. (G. E. Dole, R. L. Carniero aj.). S nejrůznějšími modifikacemi jeho pojetí kultury se setkáváme v neoevolucionismu, v kulturní ekologii, v kulturním materialismu a v nové archeologii. S ohlasem Whiteovy k. se můžeme setkat nejen v USA, ale i ve Velké Británii, Francii, Nizozemsku a dokonce i v bývalém SSSR (E. S. Markarjan). Současná k. není pouhým oživením myšlenek L. A. Whitea, ale představuje bezprostřední reakci na fakt stále větší dezintegrace a diferenciace výzkumů člověka, společnosti a kultury. Tato k. vychází z globálního antropol. chápání kultury jako systému nadbiol. prostředků a mechanismů, jejichž prostřednictvím se člověk adaptoval na vnější prostředí. Pokouší se překonat roztříštěnost přístupů ke kultuře jednotlivých spol. věd a odhalit vnitřní vztahy, které mezi jednotlivými dimenzemi kultury reálně existují. Vychází přitom z předpokladu, že kulturu je možné zkomat: 1. v atributivním smyslu jako univerzálně lidský fenomén, systém extrasomatických prostředků a mechanismů, které motivují, usměrnují, koordinují, realizují a zajištují lidskou činnost na úrovni druhu Homo; 2. v distributivním smyslu na úrovni jednotlivých sociokulturních systémů, subkultur a kontrakultur, které je možné identifikovat v čase a prostoru (při akceptování kulturního pluralismu a metodol. zásady kulturního relativismu); 3. na úrovni jednotlivce z hlediska mechanismů osvojování kultury člověkem v procesu socializace a enkulturace.
| Úrovně analýzy kulturních jevů | Předmět studia | Tradiční disciplíny | Kulturologické disciplíny |
|---|---|---|---|
| Úroveň druhu Homo sapien | Kultura jako rodový atribut lidstva – generická kultura | Filozofická antropologie | Filozofie člověka a kultury |
| Filozofie kultury | |||
| Fyzická antropologie | Biokulturologie | ||
| Paleoantropologie | |||
| Etologie | |||
| Úroveň sociokulturních systémů | Kultury a subkultury v čase a prostoru | Sociální, kulturní a lingvistická antropologie | Sociokulturní antropologie |
| Etnografie | |||
| Etnologie | |||
| Sociologie | Sociologie kultury | ||
| Sociální a kulturní ekologie | Ekokulturologie | ||
| Archeologie | Dějiny kultury | ||
| Prehistorie | |||
| Obecné dějiny | |||
| Úroveň osobnosti jednotlivce | Kultura jako determinanta osobnosti člověka | Sociální psychologie | Psychologie kultury |
| Vývojová psychologie | |||
| Psychologie osobnosti | |||
| Psychologická antropologie | |||
| Transkulturní psychologie |
Charakteristickým rysem takto koncipované k. je její generalizační funkce, nová syntéza poznatků, kterých bylo studiem kultury na různých úrovních dosaženo. K. buduje multidimenzionální explanační model, který se opírá o dílčí teorie kultury, jednotně tematizované výzk. oblasti a síť komplementárních kulturologických pojmů a kategorií. Obecná k. se opírá zejm. o filozofickou antropologii, biokulturologii, o spojení soc. a kult. antropologie a o sociologii kultury (někteří sociologové, např. P. A. Sorokin, T. Parsons, měli tendenci chápat celou s-gii jako kulturologickou vědu zabývající se studiem sociokult. jevů). Nezastupitelné místo v k. zaujímá dnes soc. a kulturní ekologie a ekokulturologie, která se zabývá zejm. analýzou limitujícího a stimulujícího vlivu ekologických, ekon., demogr. a technol. faktorů na vznik, fungování a vývoj konkrétních sociokult. systémů. Pro kulturologickou explanaci jsou důležité také dějiny kultury a psychologie kultury. Teor.-metodol. možnosti k. v naznačené podobě experimentálně ověřuje v čes. zemích počátkem 90. l. v pedagogické i vědeckovýzk. praxi katedra teorie kultury fil. fakulty UK. Od r. 1990 je zde pěstována k. jako nový studijní obor (za spoluúčasti J. Polišenského, J. Petráně, L. Holého, P. Skalníka aj.). Paralelně s budováním základů obecné k. se rozvíjí také aplikovaná k., která se zabývá managementem kultury, animací kultury volného času, tvorbou, distribucí a prezentací kult. hodnot, ochranou kult. dědictví, fungováním kult. institucí, šířením kultury prostřednictvím masmédii atd.
culturology culturologie Kulturwissenschaft culturologia
Literatura: Dole, G. E. – Carneiro, R. L. ed.: Essays in the Science of Culture. In Honor of Leslie A. White. New York 1960; Edgerton, R. B. – Langness, L. L.: Methods and Styles in the Study of Culture. San Francisco, 1974; Gamst, F. C. – Norbeck, E.: Ideas of Culture: Sources and Uses. New York, Holt, 1976; Geertz, C.: The Interpretation of Cultures. New York 1973; Harris, M.: The Rise of Anthropological Theory. A History of Theories of Culture. New York 1968; Kaplan, D.: Culture Theory. Englewood Cliffs, N. J. 1972; Kroeber, A. L. – Kluckhohn, C.: Culture. A Critical Review of Concepts and Definitions. Massachusetts 1952; Shweder, R. A. – Levine, R. A. eds.: Culture Theory: Essays on Mind, Self, and Emotion. New York 1984; Soukup, V. ed.: K aktuálním otázkám kulturologie. Praha 1991; Tennekes, J.: Anthropology Relativism and Method. Assen 1971; White, A. L.: The Science of Culture. New York 1949; White, A. L.: The Concept of Cultural Systems. New York 1975.