Sociologie

sociologie – (z lat. socius = druh, nebo societas = společnost; z řec. logos = slovo, řeč, věda) – jako věda o společnosti, spol. jevech, strukturách a procesech a jejich vzájemných vztazích nebyla a není jednotně definována z hlediska svého předmětu a zákl. metody. Na druhé straně však málokterá věda věnovala tolik pozornosti sporům na téma svého vlastního předmětu jako právě s. Je to pochopitelné proto, že s. se osamostatnila poměrně pozdě a neustále stála před problémem svého odlišení od jiných, již víceméně konstituovaných věd, z nichž dílem vzešla, s nimiž dílem souvisela a jimž dílem dávala perspektivně základy (filozofie, právní věda, polit, věda, etnografie). Jednotně a obecně přijatelná definice s. se však stala nejen prestižní záležitostí oboru ve vztahu k oborům jiným, ale také význ. impulsem k ustavení specif., osobitých pohledů na určité aspekty soc. skutečnosti nebo na skutečnost jako celek. Pojem s. zavedl a poprvé užil zakladatel oboru Auguste Comte ve IV. sv. svého zákl. díla Cours de la philosophie positive v r. 1837 (Z. Strmiska uvádí r. 1839). Do té doby používal Comte pro obor starší označení, které zavedl jeho učitel C. H. Saint-Simon, totiž sociální fyzika. Tento pojem byl paralelně používán také L. A. J. Quételetem, s nímž Comte nechtěl být spojován, a proto navrhl označení vlastní. Ačkoliv Comte používal pro s. ještě označení „sociální filozofie" a „politická filozofie", a ačkoliv pojem s. je vytvořen gramaticky nesprávně (je spojením lat. základu a řec. koncovky), pojem s. se poměrně rychle a obecně ujal. Někteří z těch, kteří s. reálně zakládali, však označení s. nepřijali, aby se od Comtova programu výstavby této nové vědy odlišili, protože měli projekt svůj (např. K. Marx a F. Engels zásadně používali pouze označení materialistické pojetí dějin, nikoliv s.).

A. Specifikum sociologie v přístupu k soc. skutečnosti

Příčinou rozmanitého definování s. jako vědního oboru bylo hist. to, že nebyl dostatečně ujasněn vztah s. a spec. s-gických věd. Původní projekt koncipovat s. jako obecnou vědu o společnosti, která shrnuje, syntetizuje poznatky spec. oborů a snaží se najít a odhalit obecné zákonitosti spol. pohybu (akceptoval jej např. i T. G. Masaryk) na rozdíl od spec. věd, které se zabývají úzce vydělenými částmi společnosti a formulují jen pro ně platné zákonitosti, narazil na 4 odůvodněné námitky: 1. celý tento projekt s. jako obecné vědy ji posunoval na úroveň spekulativního oboru fil. typu, ponechával jí původní podobu spekulativní filozofie dějin nebo soc. filozofie či dokonce filozofie mravní (toto pojetí se rychle dostalo do rozporu s postupně se empirizující s., která rozvíjela vlastní metody empir. kontaktu s realitou) a znemožňoval tedy její faktické vydělení z filozofie a funkční vymezení jejího specifika; 2. toto pojetí předpokládalo existenci specif. obecných vývojových zákonitostí, což byl postulát, který měl být teprve dokázán, takže nemohl stát na počátku konstituce vědního oboru; 3. syntetizující či generalizující přístup předpokládal, aby sociolog byl odborníkem ve všech spec. oborech (což bylo možné do jisté míry ještě v době H. Spencera, který se jako poslední o takový syntetizující pohled pokusil, ale což bylo nemožné již ve 20. l. 20. st.); 4. důrazem na obecnost se z oboru vylučovaly ty aspekty soc. skutečnosti, které nejsou předmětem žádné spec. vědy, a proto musí být zkoumány v rámci nějakého konkrétního, nikoliv obecného vědního oboru (budoucí vývoj ukázal, že právě tato hraniční a průniková témata jsou nejplodnějšími oblastmi s-gického výzkumu).

Specifikum s-gického přístupu nutno tedy hledat nikoliv v obecnosti, univerzálnosti s. (i když tento element jako podstatný definiční znak oboru a priori nevylučujeme), ale ve svébytné optice, již s. používá. Tuto optiku lze ve vztahu ke spec. vědám charakterizovat takto: a) každý spol. jev, proces či vztah se může stát součástí předmětu s., a to i tehdy, jestliže se jím zabývá ustavená, ctihodná a dobře fundovaná věda (např. ekon. procesy, právní vztahy, polit. chování apod.), b) rozdíl v pohledu na tyto jevy spočívá v tom, že s. tyto jevy zásadně zkoumá ve vztahu k jiným soc. jevům (např. ekon. jevy ve vztahu k náb. jevům M. Weber, tech. jevy ve vztahu k jevům morálním (např. W. F. Ogburn) apod.) a že pohled s. je v tomto ohledu komplexnější, nikoliv však nutně hlubší co do postižení množství detailních souvislostí, c) smyslem studia parciálních soc. jevů (které mohou, ale nemusí být již součástí předmětu spec. vědy) je lepší porozumění soc. životu, nikoliv fenoménu samotnému (např. sociolingvistika se zabývá jazykem v soc. souvislostech proto, aby lépe porozuměla jazyku, s. jazyka se zabývá jazykem proto, aby lépe porozuměla společnosti – jak se projevuje soc. diferenciace v jazyce, nakolik jazykové dispozice osvojené v socializaci spoluurčují životní kariéru atd.), d) s. se zabývá také těmi soc. jevy a procesy, které nejsou předmětem žádné spec. vědy nebo žádné spec. spol. vědy (např. drogovou závislostí, prostitucí a jinými formami deviantního chování, rolí pacienta a lékaře atd.).

B. Vnitřní struktura sociologie

Uvedenou specifikou s. jako vědy, a samozřejmě také jejím dosavadním vývojem, je dána i její vnitřní struktura. V zásadě je možné s. strukturovat dvojím způsobem: vertikálně, tj. podle úrovně obecnosti poznatků, k nimž dospívá, a horizontálně, tj. podle povahy témat, jimiž se zabývá. Vertikální členění vychází z předpokladu, že s. je vědou teor.-empir., tzn. že má stejně význ. složku popisnou, založenou na empir. výzkumu konkrétních fenoménů, a složku teor., založenou na teor. odvozování (induktivním i deduktivním), spekulaci, pojmoslovné analýze atd. Hierarchicky nejvyšší úroveň tvoří sociologická teorie, tj. souhrn obecných tvrzení, která vypovídají o společnosti jako celku, a to buď o společnosti každé (obecná sociologie), nebo o konkrétní společnosti v daném prostoru a času. Obecná s-gická teorie je svou povahou makro- strukturální, tzn. že se dotýká velkých soc. celků (globálních společností, států, národů, tříd), může však být odvozena z postulátů psychol. (např.v Homansově pokusu vybudovat obecnou teorii soc. chování na základě obecných tvrzení behaviorální psychologie). Lze samozřejmě vést akademický spor o to, zda taková obecná teorie je vůbec možná. Zdá se nesporné, že doposud platí Mertonovo tvrzení, že obecnou teorii, o niž usilujeme, zatím k dispozici nemáme, ba že mezi sociology neexistuje ani úplná shoda v tom, co za teorii obecně a obecnou teorii zvl. vůbec pokládat: názory se zde pohybují od pólu rigidního požadavku nomologicko-deduktivní výstavby teorie či empir. verifikace (falzifikace) souborů s-gických hypotéz různé úrovně obecnosti přes poněkud vágní tezi, že teorie je vysvětlení (čeho, jak, v jaké formě), až k pólu naprosté ležérnosti v chápání pojmu teorie (teorie jako rétorika, nalezení vhodné metafory, která jev vysvětluje či přibližuje etc.). V postmoderním diskursu se otázka obecné teorie vůbec jeví jako spíše či téměř nadbytečná, ačkoliv většina postmoderních s-gických diskusí má podobu teor. diskusí. Ostatně celé dosavadní dějiny sociologie až do 70. l. 20. st. jsou mj. ambiciózním usilováním právě o takovou obecnou teorii.

Nižší úrovní jsou tzv. teorie středního dosahu, které mají překlenout rozryv mezi vysoce spekulativní úrovní obecné teorie a neteor. empir, výzkumem: teorie středního dosahu nabízejí vysvětlení (explanaci) tříd konkrétních soc. jevů (např. teorie referenčních skupin, teorie deviantního nebo organizačního chování, teorie agrese apod.), a proto se mezi sebou liší úrovní obecnosti. Hierarchicky na nejnižší úrovni jsou situovány empir. popisy konkrétních jevů (tato pozice empir. deskripce nic nevypovídá o její hodnotě: dobrý empir. popis je mnohdy cennější než spekulativní a nepodložená teorie), v posledních letech je ale naopak důraz kladený na deskriptivní stránku s. mimořádně silný a některé směry (např. etnometodologie) se definují jako výhradně empir.-deskriptivní a každý pokus o teor. přesah na vyšší úroveň obecnosti pokládají za neoprávněnou, ale hlavně věcně nesmyslnou spekulaci. Ostatně i v dějinách s. byla deskriptivní stránka oboru oceňována již tím, že se původně používal pro tuto její popisnou složku spec. termín sociografie.

C. Konkrétní sociologické disciplíny (oborové či speciální sociologie)

Jednota teorie středního dosahu (pokud je v explicitní podobě k dispozici) a empir. výzkumu konkrétních jevů tvoří základ konkrétních sociologických disciplín neboli oborových sociologií (příp. speciálních s-gických disciplín). V Čechách se terminologie pro tuto vnitřní specializaci zatím neustálila a koneckonců není ustálena ani jinde na světě. Konkrétní s-gické disiciplíny vyjadřují vnitřní tematické členění s. a vypovídají současně o prudkém rozvoji empir.-výzk. složky oboru a o růstu tematického záběru. Tyto disciplíny se totiž začaly konstituovat až ve 20. a 30. l. 20. st. v souvislosti s prudkým rozvojem empirického výzkumu. Byla navržena řada klasifikací konkrétních s-gických disicplín, žádná ale není univerzálně uspokojivá, protože každá vychází z určité teor. optiky. Disciplíny lze klasifikovat tak, že je budeme řadit podle principu od individua k makrostruktuře (psychologismus) nebo podle principu vzdálenosti od ekon. základny (marxismus) nebo na základě nějakého jiného systémového vidění vnitřní problémové struktury oboru. Existují utilitární a fungující klasifikace, např. bibliografické klasifikace UNESCO, klasifikace používané různými referativními časopisy, jejichž teor. zakotvení není explicitní. Např. časopis Contemporary Sociology v r. 1992 používal toto zákl. členění: soc. hierarchie, polit, procesy a instituce, makro- sociologie, s. města a komunitní studie, demografie, životní cyklus (stadia a instituce), kriminologie, deviace a právo, organizace, povolání a trh, mikros-gie, kultura a závěrem samostatně s-gická metodologie. Fr. reprezentativní přehled soudobé s. (z r. 1989) uvádí jako hlavní disciplíny (les champs sociologiques) s. městskou, venkovskou, s. práce, organizací, vývoje, polit, s., s. rodiny, náboženství, výchovy, kriminality, kultury a volného času, sportu a informací a komunikace.

Přirozenější a úplnější členění by snad vypadalo takto: a) komplex disciplín, které se zabývají biosoc. a geogr. podmínkami spol. života (s. obyvatelstva, etnických a rasových skupin, národa, věkových skupin – mládeže, dětí a rodiny), k nimž lze přiřadit soc. ekologii, soc. gerontologii, soc. pedagogiku atd., b) makrosociologie neboli s. soc. struktury (s. soc. stratifikace, soc. mobility, s. spol. tříd, soc. nerovnosti atd.), c) disciplíny zabývající se ekon. aktivitami a institucemi (s. ekon. chování, trhu, profesí, spotřeby atd.), d) s. lidských činností (s. práce, hry, války, sportu, volného času atd.), e) s. kultury (vědy, umění, náboženství, masové kultury), f) s. deviantního chování, g) s. spol. skupin (mikrosociologie), h) s. soc. institucí (práva, státu, armády, církví, výchovy, politiky), ch) s. lidských sídel (města, venkova), i) s. každodenního života. Tato klasifikace je stejně arbitrární jako většina jiných a v podstatě opisuje obvyklou tematickou strukturu s-gického systému.

Podstatné je za prvé to, že každý dostatečně důležitý a dostatečně masový sociální jev může být předmětem oborové disciplíny a vznik disciplíny závisí pouze na tom, najde-li se dostatek profesionálních zájemců o ni, existuje-li spol. poptávka po výzkumu v této oblasti a dospěje-li věd. komunita k závěru o smysluplnosti takové disciplíny (vznikají disciplíny, které by ještě před několika desetiletími působily kuriózně, např. s. jídla, s. reklamy atd.), a za druhé, že oborové s. jsou samy rozlišeny podle stupně obecnosti, takže lze konstruovat hierarchické řady typu: s. školní třídy – malých skupin – skupin, s. reklamy – spotřeby – trhu – ekon. chování, s. prostituce – deviantního chování – práva atd.

D. Různá pojetí předmětu a hlavního zaměření sociologie

Na empir. úrovni je s. vnitřně členěna do konkrétních disciplín podle dominantního tématu (umění, deviace, jazyk). Každé toto téma ale může být zkoumáno specif. teor. optikou, např. deviantní chování z pozic strukturální analýzy nebo z pozic etnometodologické koncepce etiketizování atd. Na teor. úrovni se s. vnitřně člení do směrů, škol a paradigmat (viz diferenciace sociologie, paradigma sociologické, struktura sociologie paradigmatická, škola sociologická, typologie sociologických přístupů). Toto vnitřní členění nachází svůj odraz také v odlišném pojetí s. jako vědy: v různých směrech a paradigmatech se klade důraz na jinou složku soc. skutečnosti jako na zákl., podstatnou, konstitutivní. Kombinujeme-li obě hlediska, synchronické (současná koexistence řady odlišných paradigmat) i diachronické (různá paradigmata, která se objevovala v dějinách s. a význ. ovlivnila její další vývoj), je možné vydělit 10 reprezentativních pojetí předmětu s. jako vědy:

1. S. jako věda o sociálních faktech: Émile Durkheim formuloval požadavek, aby nová věda měla přesně vymezený, specif. předmět zkoumání a tomu odpovídající specif. generální metodu i spec. metody. Aby dostál tomuto obecnému požadavku, formuloval předmět s. tak, že vymezil sféru objektivních skutečností, které jsou specif. soc., tzv. soc. fakta, jež jsou charakterizována tím, že jsou nadindivid. (existují vně individ. vědomí) a vykonávají na individuum nátlak (mají donucovací moc, která – není-li respektována – znemožňuje integraci do společnosti nebo smysluplnou komunikaci). Metodol. z toho plyne, že soc. fakta lze zkoumat jako věci, tj. z té jejich stránky, v níž jsou nezávislé na psychice a vůli jedince, což konkrétně znamená aplikaci objektivních analytických metod orientovaných ke zkoumání právních a mravních norem, etických a náb. kodexů, polit, programů atd., nikoliv tedy k in-divid. výpovědím, deníkům, dopisům etc.
2. S. jako věda o formách sociálních vztahů: Z podobného obecného předpokladu jako Durkheim vyšel i G. Simmel a něm. formalistická škola. Protože konkrétní soc. vědy zkoumají soc. (ekon., právní, mravní, jazykové etc.) jevy z hlediska obsahového, s. zbývá jediné specif. pole, jímž je zkoumání soc. forem, především forem soc. vztahů. Tytéž spol. obsahy se mohou projevovat v odlišných formách a v téže formě mohou být vyjádřeny odlišné obsahy. Do krajního důsledku ideu zkoumání forem soc. vztahů dovedl Leopold von Wiese, který navrhl velmi komplikovanou klasifikaci, jež zahrnuje více než 650 zákl. forem. Zákl. metoda je deskriptivní a klasifikační.
3. S. jako věda o sociálním jednání: Ve vazbě na tradici něm. duchovědy, která zdůraznila specifičnost spol. jevů proti jevům přír. a metodol., z toho odvodila generální závěr, že kauzální analýza je pro zkoumání soc. jevů nedostatečná, a která položila akcent na metodu rozumění smyslu, rozpracoval ideu s. jako vědy o smysluplném jednání Max Weber. S. se má snažit pochopit smysl, který lidé vkládají do svého jednání, prostřednictvím porozumění, které však nevylučuje kauzální výklad. V kontextu svého pojetí, které silně ovlivnilo nejprve koncepci Parsonsovu a pozdější interpretativní s., rozpracoval Weber také osobitou metodologii ideálních typů.
4. S. jako věda o soc. chování: Protipólem chápající s. je s., která vychází z behavioristické představy, že jediným pozorovatelným faktem, který může být předmětem studia, je manifestní, viditelné chování. Při studiu chování ale nejde o pochopení smyslu prostřednictvím spec. metody porozumění, ale o popis toho, co lidé skutečně dělají. G. A. Lundberg a jeho spolupracovníci vycházeli z důsledně atomistické a individualistické představy, že společnost je pouze suma interagujících jedinců a že většina pojmů, jež s. používá, jsou pouze užitečné konstrukce. Do krajních důsledků, dokonce etických, dovedl tento přístup B. F. Skinner, který svým absolutním determinismem (chování je produktem předchozí zkušenosti, tedy soc. učení, a genetických dispozic) člověka zbavil morální odpovědnosti za jeho činy. Metodol. efektivně na Skinnera navázal G. C. Homans ve svém pokusu o obecnou teorii soc. chování založeném na premisách behaviorisitické psychologie (viz též behaviorismus).
5. S. jako věda o soc. činnosti: Inspirován Weberem a evrop. s-gickou tradicí vypracoval své pojetí s. T. Parsons, který je opřel o koncept činnosti, jež je definována jako takové a pouze takové chování, které je orientováno k dosažení cíle, které je řízeno normami, probíhá ve specif. soc. situaci a obsahuje výraznou motivaci. Parsonsovo strukturálně-funkcionalistické pojetí, které původně zakládalo s. na pojmu činnosti, se později vyvinulo tak, že centrem teor. konstrukce se stal spíše pojem struktury a systému, v jejichž rámci činnost probíhá.
6. S. jako věda o sociální interakci: Soc. interakce mezi individui je klíčovým pojmem pro všechny koncepce, které vycházejí z metodologického individualismu. Jestliže je reálným faktem pouze individuum, pak ke společnosti se nelze dostat jinak než prostřednictvím pojmu (a faktu) interakce mezi individui. Společnost je pak úhrnem interagujících individuí a soc. řád je výslednicí právě této interakce. Základy interakcionistického pojetí jsou obsaženy již v Simmelově koncepci pokládající interakci za zákl. spol. formu; později se interakcionistická pojetí vyvíjela v závislosti na tom, jak se rozvíjel koncept interakce v soc. psychologii (viz interakcionismus). Svébytným interakcionistickým pojetím je teorie G. H. Meada, který upozornil na rozhodující význam interakce symbolické jako specif. lidské – proti behavioristickým pojetím, která symbolickou interakci pokládají jen za jednu z interakčních forem (viz interakcionismus symbolický).
7. S. jako věda o společenských skupinách: Toto pojetí je spíše učebnicové než vysloveně teor. Většina sociologů donedávna s pojmem skupina pracovala jako se samozřejmým a pro s. specif. pojmem, a proto i předmět s. byl vázán na formy a způsoby lidského sdružování ve skupinách, na jednání ve skupinách, na skupiny samy a vztahy mezi nimi. V době mikrosociologického boomu byla tendence definovat s. jako vědu o skupinách, zejm. malých skupinách, dosti pochopitelná. V posledních letech toto pojetí jako dominantní mizí a je nahrazováno specifičtějšími přístupy, které lépe vyjadřují svébytnost toho či onoho s-gického paradigmatu.
8. S. jako věda o sociokulturních jevech: Pojetí, které je východiskem blízké Durkheimovi, ale provedením se od něho podstatně liší. P. A. Sorokin totiž sociokult. jev definoval podstatně jinak než Durkheim soc. jev. Socio- kult. jevem rozumí objektivizované součásti sociokult. (superorganického) světa, pro něž je charakteristické to, že mohou existovat ve třech podobách – významové (jsou nositeli významu a ten je jako sociokult. definuje), behaviorální (mohou se projevovat v určitých konkrétních formách chování) a materiální (mohou být objektivizovány v materiální podobě, v podobě hmotného artefaktu). Sociokult. svět sám se rozpadá na významy, hodnoty a normy, na materiální prostředky, jež tyto významy nesou, a vědomé lidské aktéry, kteří významy tvoří, operují s nimi, materializují je. Sorokinovo pojetí je osobitě přítomno v koncepci Parsonsově (který byl Sorokinovým žákem), protože i u něho je jádrem spol. života kultura, úhrn hodnot a norem, vůči nimž se lidé socializují, na jejichž základě se integrují a jejichž prostřednictvím se společnost udržuje ve stavu dynamické rovnováhy.
9. S. jako věda o struktuře sociální: Koncept soc. struktury přešel do s. z mechaniky, chemie a biologie s tím, aby vyjádřil skutečnost, že soc. povaha soc. celku nezávisí pouze na počtu a povaze prvků, které jej skládají, ale především na vztazích, které se mezi těmito prvky ustálily. Strukturalistické pojetí bylo od 40. do 60. l. nejvlivnějším s-gickým pojetím a bylo logickou protiváhou individualistickým koncepcím interakcionistickým a behavioristickým. Zvláštním typem strukturalistického pojetí s. je marx. koncept společenskoekonomické formace, který má vyjádřit specifičnost konkrétních časově a prostorově určených společností, jejímiž zákl. strukturálními prvky jsou spol. třídy. Zatímco klasický strukturalismus předpo-kládá spíše tendenci společnosti k rovnováze na základě mechanismů socializace a soc. kontroly, pokládá marxismus třídní konflikt za zákl. hybnou sílu soc. dynamiky. Strukturalistické pojetí společnosti tak existuje ve dvou podobách, v podobě konsensuální a v podobě konfliktní optiky.
10. S. jako věda o každodennosti: V souvislosti s paradigmatickým obratem, k němuž došlo na sklonku 60. l. (rozvoj všech forem interpretativní sociologie), se prosadilo pojetí, které akcentuje proti všem formám s-gického objektivismu roli individ. aktéra, proti diktátu struktur aktivitu individua, proti velkým dějinám a makrosoc. útvarům konkrétní lidské aktivity, tedy všední, každodenní život, který je svrchovanou realitou. V každodenní interakci lidé soc. svět nejen interpretují, ale v permanentní komunikaci spoluutvářejí, konstruují. Sociologický konstruktivismus je podstatným znamením tohoto přístupu k soc. realitě: společnost nemá (a nikdy neměla) podobu vnějšího soc. faktu, ale vždycky jen toho smyslu, který v něm člověk nalezl nebo který mu dal. Tato zákl. pojetí samozřejmě neexistují vždycky v čisté podobě (někdy ale ano – např. behavioristické nebo konstruktivistické přístupy), vzájemně se kombinují, doplňují, vstupují do vztahů polemiky, opozice, ale i vzájemného obohacení a komplementarity.

Žádné z uvedených pojetí není ani absolutně pravdivé, ani absolutně nesmyslné, resp. nedovedeme mu míru pravdivosti připsat, protože to závisí na tom, co budeme v s. pokládat za prostředky ověření s-gické teorie (koncepce, přístupu, optiky). Většina z uvedených koncepcí reprezentuje spíše optiku (jak se dívat na soc. svět) než koherentní teorii (vysvětlení, jak a proč je soc. svět takový, jak jej zakoušíme ve své zkušenosti), je proto spíše návodem, jak teorii konstruovat, jak organizovat sběr empir, dat a jak zjištěná data a navržená vysvětlení prezentovat veřejnosti. V neposlední řadě jsou proto uvedené optiky a teorie také formou rétoriky, způsobem jazykové prezentace a komunikace s mimosociologickým světem s různou mírou přesvědčivosti pro ostatní vědce a veřejnost.

E. Vztahy sociologie k jiným vědám

Otázka vztahu s. k jiným vědám má dvě polohy: a) polohu obecné, abstraktní otázky, jaký je vztah s. k jiným soc. či nesoc. vědám vzhledem k její vlastní aktuální vnitřní struktuře a jaká je míra relevance poznatků, metod a teorií jiných věd pro s-gickou optiku, b) polohu konkrétního tázání, které soc. či nesoc. vědy v různých etapách vývoje (včetně současnosti) ovlivňovaly ten či onen s-gický přístup a příp. sloužily jako ideální model výstavby s. jako vědy. První otázku lze zodpovědět jen při respektování různých úrovní, na nichž s. jako normální vědu ve smyslu kuhnovském děláme. Na úrovni obecné teorie je pro s. nejpodstatnější vztah k pěti vědám.

Vztah k filozofii: S. je sice konkrétní, teor.-empir. vědou, která vznikla tím, že se vydělila z filozofie, souvislost mezi filozofií a s. však nikdy nepřestala existovat, a to někdy dokonce v podobě personální unie – velcí filozofové byli sociology a naopak (Comte, Durkheim, Marx, Weber aj.). V podstatě každý s-gický směr má explicitní nebo zamlčené fil. podloží, některé s-gické směry z filozofie přímo převzaly své označení (fenomenologická, existencialistická, novopozitivistická atd.). Filozofie dává s. zákl. myšlenkovou a hodnotovou orientaci, část pojmového aparátu, metodol. Impulsy atd. a ani postmoderní s. se bez nich neobejde, jakkoliv se snaží se od fil. (metafyzického) dědictví odpoutat. Takových pokusů o „defilozofizaci“ s. bylo ovšem v minulosti mnoho a všechny bezúspěšné. Naopak všechny reálně vlivné teor. koncepce měly hluboké fil. zdůvodnění.

Vztah k dějinám: S. je sice vědou o současných společnostech, ale neobejde se ani bez jisté míry znalosti geneze současných jevů a procesů, ani bez srovnávacího hist. materiálu (běžné vědomí a publicistika mají sklon k jednoduchým a hist. nepřesvědčivým analogiím). Moderní s. se historizuje a role historické sociologie je zcela mimořádná (koneckonců spor o postmodernu má vypjatý hist. rozměr v podobě otázek „co je moderna, jak vznikla moderní industriální společnost, jak proběhly novodobé revoluce, kdy a proč vznikl nacionalismus, jak se konstituovaly nár. státy“ atd.).

Vztah k psychologii: S. je sice vědou o soc., nikoliv individ., psych. fenoménech, ale psychol. vědění teor. i empir. je pro porozumění spol. skutečnostem podstatné. Poznatky o zákl. psych, procesech a psychol. aspektech vztahů mezi lidmi, o psych. rozměrech vnitro- a meziskup. chování jsou pro s. nejen inspirující, ale mají mimořádný význam přímo pro výstavbu s-gických teorií a formulaci výzkumných hypotéz.

Vztah k ekonomii: S. je sice vědou o vzájemné vztaženosti různých stránek spol. skutečnosti (a ekon. chování je pouze jedním aspektem), ale znalost ekon. teorií, metod a dat je pro s. důležitá s ohledem na: a) roli ekon. činitelů v motivaci chování soc. aktérů a utváření a fungování soc. struktur, b) stupeň rozvinutosti ekonomie jako vědy (ekonomie je nepochybně vedle psychologie nejrozvinutější soc. vědou).

Vztah ke kulturní antropologii a sociální antropologii: S. je sice vědou především o moderních, komplexních společnostech, avšak vědění, jímž disponuje soudobá soc. a kult. antropologie, a jejich metodol. zkušenost jsou pro s. stále více inspirující, některé, dokonce značně protikladné koncepce (strukturalismus a etnometodologie), jsou na materiálu, metodologii a teor. východiscích kult. a soc. antropologie přímo založeny. Někteří autoři pokládají soudobou s. přímo za antropologii moderních společností.

Výčet věd, které souvisejí se s., by sice mohl pokračovat, ale postupně by byl stále nahodilejší a vyjadřoval by spíše stanovisko a přání autorovo než skutečný stav věcí (např. polit, věda, právo, ale např. také ekologie atd.). Ostatní vědy totiž vstupují do přímého kontaktu se s. především v kontextu rozvoje jednotlivých spec. s-gických disciplín a lze formulovat generální pravidlo, že není spec. soc. věda, s níž by s. nebyla v přirozeném a logickém kontaktu prostřednictvím některé ze svých vnitřních specializací. Profesionální příprava sociologa k tomuto faktu musí či měla by přihlížet. Hist. se vztahy k jednotlivým vědám, a to i nesoc., na úrovni obecné teorie vytvářely v silné závislosti na stupni rozvoje té které vědy, příp. na míře její aktuální módnosti (pojem módnost nemusí mít a tady ani nemá jednoznačně pejorativní nádech: díky módnosti psychonalýzy nebo strukturalismu byla s. mimořádně věcně i metodol. obohacena). Vznikaly směry a koncepce silně poznamenané, až zahlcené materií a analogiemi s jinými vědami, rozmanité verze s-gického naturalismu, biologismus, organicismus atd., ale naopak i radikální psychologismus, objevily se různé verze fyzikalismu (až po kybernetickou s.). Z nedávné minulosti přežívá značně předsudečné posuzování těchto pokusů a koncepcí, protože jejich hodnocení bylo založeno na metodol. dogmatu, že každý se-stup na nižší hierarchickou úroveň, než je společnost (předpokládáme-li elementární hierarchii anorganický svět – mechanický, fyzikální, chemický, organický svět – biol., psychol. a soc. či v Sorokinově vyjádření superorganický svět), je nutně redukcionismem s negativními důsledky pro rozvoj vědy. Odsudky psychologismu, biologismu, ekonomismu atd. byly paušální a nekvalifikované. Soudobé koncepce, zejm. psychoanalytické a sociobiol., zdatně hájí právo na redukcionistický výklad jako na výklad metodol. přípustný, tedy korektní a legitimní. Redukcionistické jednostrannosti, které ovšem nelze přehlédnout, měly alespoň min. inspirující vliv v tom, že obrátily pozornost na dosud nezkoumaný, obvykle dosti podstatný aspekt soc. skutečnosti (např. limitující role přír. faktorů, role individ. a kolekt. nevědomí či podvědomí).

F. Sociologická metodologie

S. se fakticky ustavila jako skutečně samostatná věda teprve tehdy, když kromě vlastního pojmosloví, programu a teor. konstrukcí počala vlastními prostředky shromažďovat a svou optikou vyhodnocovat empir, údaje o společnosti a zejm. o konkrétních jevech a procesech v ní probíhajících. Comte byl tvůrcem projektu s. jako vědy (kromě toho, že byl tvůrcem označení s., což nelze bagatelizovat), s. jako teor.-empir. věda se však ustavila poněkud později. Obvykle je vznik empir. více či méně zakotvené s. spojován se jménem Émila Durkheima a jeho prací o sebevraždě, pro což jsou uváděny tyto důvody: šlo o problém nepochybně svrchovaně aktuální, při jeho zkoumání byly použity prostředky tehdejší statistiky a v souladu s vlastní Durkheimovou metodol. premisou metody analýzy oficiálních dokumentů, byly rozpracovány nové analytické prostředky a navrženy nové pojmové prostředky k výkladu analyzovaných skutečností. Intenzívní rozvoj empirické sociologie je spojen s přenosem centra s-gického bádání z Evropy do Ameriky, kde zejm. Chicago se stává ve 20. l. 20. st. velkou s-gickou laboratoří. Logika rozvoje s. je potom tato: od soc. problému k empir. výzkumu na bázi postupně rozvíjených a kultivovaných spec. metod sběru a vyhodnocování (interpretace) dat a odtud k partikulárním teoriím (teoriím středního dosahu). Logika hist. rozvoje s. je tak v souladu s logikou a strukturou empir. výzkumu samotného.

Sociologická metodologie je dnes vnitřně strukturována do dvou zákl. úrovní, na obecnou s-gickou metodologii (obecné předpoklady empir. výzkumu, problematika verifikace a falzifikace v s., problém kauzality a determinismu, pravidla výstavby teorie, vztah teorie a empir. báze atd.) a na konkrétní metodologii (konstrukce a použití výzk. metod a technik pro sběr dat v terénu a způsoby jejich vyhodnocování). Prostřednictvím této své dnes již silně autonomní součásti, která nezřídka diktuje povahu s-gických problémů (někdy až do té krajnosti, že tak obrací přirozenou logiku: „problém – metoda – výzkum“ do podoby „metoda – výzkum – problém“), je s. spojena s matematikou, statistikou a počítačovými vědami. Zejm. vstup počítačů vývoj s. doslova revolucionizoval (umožnil nikoliv proklamativní, ale reálné pojetí s. jako vědy o hromadných jevech), ale do jisté míry také současně zproblematizoval a zdramatizoval. Vedl totiž k prohloubení schizmatu mezi teoretiky a empiriky, mezi akademickými a terénními sociology, mezi stoupenci kvantitativní sociologie a kvalitativní sociologie atd. V posledních letech se v souvislosti s paradigmatickým obratem 70. l. rozvíjí velmi intenzívně kvalitativní metody dílem jako rezultát vnitřní potřeby, nových teor. orientací (orientace na každodennost), dílem jako reakce na dynamický vývoj komputerizované s. Skutečně rozvinutá moderní s. (a tomu odpovídající dobře připravený profesionální sociolog) je nemyslitelná bez systematického rozvíjení všech svých jen zdánlivě konfliktních a nesouměřitelných oblastí – obecné metodologie svázané s filozofií, konkrétních výzk. a vyhodnocovacích postupů kvantitativních, svázaných s matem., statist. a počítačovými znalostmi, a kvalitativních, spojených se znalostí poznatků psychol., lingvistických a etnografických (kult.-antropologických).

G. Sociologické pojmosloví a zákl. transverzální sociologické problémy

Rozsáhlá s-gická problematika strukturovaná do specializovaných disciplín má dva zákl. svorníky: a) obecný pojmový a kategoriální aparát, který je celé s. společný, současně je však diferencován podle jednotlivých směrů a paradigmat, b) skupinu velmi obecných problémů (pohledů), které prostupují celou s. a jejichž přítomnosti se při zkoumání a řešení žádného problému nelze vyhnout, přesněji – nelze vůči nim nemít stanovisko, ať výslovné nebo zamlčené. S-gické pojmosloví má několik vrstev a zdrojů. Částečně pochází z běžného jazyka a pak jde o pojmy, jež v rámci s. nabývají specifičtějších významů než v běžné řeči, jež jsou zbavovány mnohoznačnosti a nezřídka redefinovány, částečně je přejato z jiných vědních oborů (z filozofie, psychologie, ekonomie, ale i přírodovědných disciplín – stratifikace, soc. atom, zpětná vazba atd.) a konečně částečně (v míře zcela nepatrné) jde o pojmosloví původní, specif. s-gické nebo s. tak přepracované, že je pociťováno jako specif. s-gické (deviace). Kromě toho, že s-gické pojmy jsou zatíženy svým původem, z čehož pramení část jejich nejednoznačnosti, jsou nezřídka tytéž pojmy definovány v rámci různých paradigmat a směrů odlišně. Zvl. silně jsou tím postiženy pojmy, které vyjadřují fenomény polit. či ideol. nebo mají tyto souvislosti (třída, strana, elita atd.). Část terminologie je pak pro některé směry (ba dokonce osobnosti) zcela specif. (osobitý žargon fenomenologické s., svébytná terminologie třebas N. Luhmanna atd.). Některé s-gické koncepce (např. Parsonsova) mají dokonce podobu pokusu o jakýsi rozsáhlý a osobitý s-gický slovník. Zdá se, že s. sice spěje ke standardizaci své terminologie, ale k úplné unifikaci nedospěje nikdy, protože se nemůže zbýt své teor. plurality a multiparadigmatičnosti. Pokusy ustavit univerzální vědní slovník (O. Neurath aj.) ostatně skončily v minulosti fiaskem nebo se propadly do milosrdného zapomenutí.

Kromě terminologie, která s. vnitřně sjednocuje i diferencuje, existuje skupina problémů, které plní podobnou funkci nikoliv již jen pojmoslovnou (konceptuální), ale přímo teor. (koncepční):

1. Soiální čas a sociální prostor: Odtud se odvíjí obecný problém možnosti či nemožnosti budovat s. jako vědu nadhist. a ahist., schopnou nabídnout univerzálně platný a použitelný model společnosti, zákl. vztahů v ní a mechanismů, které ji ovládají. Problém prostoru a času nadto váže s. na komplex otázek existenciálních (téma determinace zrozením, smrt), kult. a soc.-antropol. (kult. determinace časového a prostorového vnímání, manipulace prostorem a časem atd.) a dnes svrchovaně aktuálních otázek soc.-ekologických. Je příznačné, že moderní biol. ekologie se silně sociologizovala a s. silně ekologizovala. Podobný proces ale probíhá i v některých dalších vědách.
2. Vztah individua a společnosti: Odtud se odvíjí obecný problém determinismu a indeterminismu, určenosti člověka a svobodné vůle, ale také diferenciace s. na mikros-gii, která reflektuje spíše konkrétního člověka v konkrétním prostředí, a makros-gii, která spíše vidí a sleduje utlačivou sílu velkých skupin, útvarů a struktur. Problém determinismu a indeterminismu je současně problémem toho, nakolik s. může a umí formulovat zákonitosti spol. života, tj. opakující se a předvídatelné posloupnosti příčin a důsledků. Soudobá s. se kloní k přirozenému hledisku multikauzálnímu (soc. jevy jsou způsobeny komplexem příčin a samy jsou komplexní příčinou jiných jevů), ale pohybuje se na široké škále stanovisek od radikálně deterministických (obecné teorie chování, marxismus) až po stejně radikálně indeterministické (některé směry interpretativní s.).
3. Sociální stratifikace a soc. třídy: Odtud se odvíjí obecný problém soc. nerovnosti, který lze z mnoha důvodů pokládat za centrální s-gický problém teor. a stejně tak centrální problém praktickopolit. a ekon. Každá soc. skupina je totiž hierarchizovaná, v každé skupině se formují vůdcovské osobnosti a elita, ale i osobnosti marginální a marginalizované, každá globální společnost řeší problém vztahu soc. rovnosti a svobody, míry nutné, možné a přípustné regulace nerovnosti atd.
4. Sociální změna: Odtud se odvíjí obecný problém evoluční a revol. změny, problém statiky a dynamiky, problém společností a skupin stacionárních a dynamických, ale také problém pokroku jako diskutované reality a dnes značně intenzívně odmítané ideologie. Průběh a determinanty soc. změny tvoří tradiční náplň s-gické teorie a výzkumu, která se dnes aktualizuje v přímé závislosti na akceleraci soc. času.
5. Každodennost: Odtud se odvíjí obecný problém smyslu lidské a soc. existence, ale i problém smyslu, který přikládá jedinec svým aktivitám v soc. životě, problém hist. diferencovaných struktur každodennosti a jejích proměn v současnosti (technizace, informatizace, komputerizace společnosti, růst masové kultury, objemu volného času a průměrné vzdělanosti atd.).

H. Sociologie a společenská skutečnost – sociální funkce sociologie

Jedním z klasických členění s. je její rozdělení na sociologii teoretickou a sociologii aplikovanou. Toto členění není úplně přesné a dnes již ani není zcela vhodné: konkrétní s-gické disciplíny mají ambice jak poznávací (teor.), tak sociotech., praktické, chtějí být sjednocením s. svět poznávající a svět přetvářející. Idea s-gické intervence do soc. světa má svůj původ již u Comta, který chtěl vybudovat harmonickou společnost rozumu a citu vedenou sociology, u Marxe nabyla podoby úsilí o vědomé prosazení hist. zákonitosti, u am. reformátorů podoby představy o možnosti meliorace a optimalizace daného stavu, u jiných podoby nástroje zvyšování produktivty práce atd. Varieta praktického užití s. se tak, viděno hist., pohybuje od utop. vize ideální společnosti, konstruované na základě racionální analýzy a rozvahy, až po zcela věcný a promyšlený vstup s-gického vědění do řešení partikulárních a aktuálních soc. problémů. S. plnila a plní určité zákl. soc. funkce, jimiž se vztahuje k soc. skutečnosti (kterou je sama podmíněna jako každá forma lidského vědění o společnosti):

Funkce kognitivní (poznávací): Zákl. funkce s., protože s. je především vědou. Bez ohledu na to, zda a jak se s. angažuje při řešení praktických problémů, její vlastní smysl je v poznávání skutečnosti, v jejím popisu a teor. výkladu. Způsob realizace všech dalších funkcí, které jsou od funkce kognitivní odvozeny, závisí na kvalitě disponibilního s-gického poznání, tedy na úrovni plnění této zákl. funkce.

Funkce ideologická: S. je vždycky v té či oné míře, vědomě či nevědomě, programově či mlčky, soc., skup. a třídně, tedy zájmově podmíněna a z této podmíněnosti, která se projevuje mj. vstupem určitých hodnotových soudů do s., se nemůže nikdy úplně vyvázat, ačkoliv má legitimní právo o to bez ustání usilovat. Sama skup. etc. podmíněnost nemusí ještě implikovat plnění ideol. funkce, tj. více či méně vědomé vyjadřování určitého skup. etc. zájmu. V tomto ohledu se různé s-gické směry od sebe dosti podstatně liší – škála má pól směrů programově ideol. neutrálních a lhostejných (empir., zejm. rutinní s.) a pól směrů vědomě angažovaných (angažovaná, kritická, reflexívní s. apod.). Z hlediska ideol. funkcí lze samozřejmě rozlišovat s. orientované spíše konzervativně a spíše levicově, spíše liberálně a spíše autoritářský atd., ale také s-gické koncepce vztahující se k danému, zcela konkrétnímu spol. (ba jmenovitě státnímu a ekon.-polit.) uspořádání pozitivně (ze středověké církevní terminologie byl převzat termín apologetická funkce, který v pejorativním významu zdomácněl v s. marx., která jej nebyla schopna vztáhnout sama na sebe) a koncepce vztahující se negativně (kritická funkce). Apologetická funkce není a priori zavrženíhodná a kritická není a priori bohulibá. Apologe-tické postoje vůči demokr. společnosti jsou v zásadě pozitivním jevem, pakliže nepřerůstají do servilnosti vůči každodenní politice právě vládnoucí garnitury. To je ovšem otázka osobní, nejen věd. etiky a koneckonců míry vkusu jednotlivých sociologů. Demokr. společnost potřebuje permanentní kritickou sebereflexi a žádná kritika, pokud fungují demokr. polit, instituce, ji nemůže podstatně poškodit. Proto lze s užitkem číst sociology různých polit, orientací, apologety i kritiky (konkrétně: stejně tak strukturalisty parsonsovského typu jako frankfurtskou školu).

Funkce sociotechnická, praktická: Tato funkce se rozvinula v podobě, kterou označil Karl R. Popper jako drobné, partikulární sociální inženýrství, až ve 20. a 30. l. v Americe v různých konkrétních kontextech (nejprve s. průmyslu, deviantního chování, etnických vztahů a s. měs-ta, později s. armády, zdraví a nemoci atd.). S. dnes plní řadu expertizních funkcí, poskytuje data z výzkumů veř. mínění, nabízí konkrétní analýzy efektivity masových médií, vypovídá o praktických otázkách soc. politiky, navrhuje praktická opatření ve zdravotnictví, soc. péči, péči o lidi staré, drogově závislé, marginalizované, vyjadřuje se k projektům soužití různých etnických skupin a společenství, koriguje polit, programy. Praktické užití s. je dnes mnohostranné a mnohovrstevné. Jeho úroveň závisí na úrovni rozvoje s. samotné a na úrovni a povaze soc. objednávky. S. je hist. produktem demokr. společnosti a jen krátké hist. epizody jejího vývoje jsou spojeny s totalitními režimy, jejichž vztah k s. byl vždycky principiálně ne-gativní. Skutečnost, že s. přežívala v podobě institucionalizované vědy v pozdním totalitarismu v zemích střední a vých. Evropy, je skutečně výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Stabilizované demokr. společnosti s. podporují ve všech jejích funkcích, protože ji potřebují, s. ke svému reálnému rozvoji pak potřebuje pluralitní atmosféru střetávání rozmanitých a kontroverzních názorů a prostor občanské společnosti, v němž může prezentovat svou kritiku, svá doporučení a vyjádření a především své poznatky. Míru jejich užitečnosti a smysluplnosti musejí posoudit občané sami.

sociology sociologie Soziologie sociologia

Literatura: Babbie, E.: The Practice of Social Research. Belmont, Cal. 1989; Bailey, K. D.: Methods of Social Research. New York 1987; Bauman, Z.: Thinking Sociologically. Oxford 1990; Berger, P.: (1963) Pozvání do sociologie. Praha 1991; Durand, J. P. – Weil, R.: Sociologie Contemporaine. Paris 1989; Giddens, A.: Sociology. Cambridge, Mass. 1989; Farley, J. E.: Sociology. Englewood Cliffs, N.J. 1990; Haralambos, M. – Holborn, M.: Sociology. Themes and Perspectives. London 1990; Hess, B. aj.: Sociology. New York 1992; Keller, J.: Úvod do sociologie. Praha 1992; Petrusek, M.: Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha 1993; Robinson, I.: Sociology. New York 1987; Spencer, M.: Foundations of Modern Sociology. Ontario 1990; Stebbins, R. A.: Sociology. The Study of Society. New York 1990.

Miloslav Petrusek