Karlova univerzita v Praze
Karlova univerzita v Praze (1884–1949, 1965–)
Karlova univerzita (UK) je nejstarší českou, respektive i středoevropskou univerzitou, založenou již v roce 1348 (papežské schválení 1347). Její moderní dějiny sahají k roku 1882, kdy byla tehdejší Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena na českou a německou část (obě přitom užívaly uvedený název), přičemž zejména na českou univerzitu byla povolána řada nových profesorů. Národní shromáždění samostatného Československa v únoru 1920 rozhodlo, že pokračovatelkou a dědičkou této tradice je výlučně česká univerzita, která se vrátila k názvu Karlova univerzita (z německé Karlo-Ferdinandovy univerzity vznikla Německá univerzita v Praze). K původním čtyřem fakultám (filosofické, lékařské, právnické a teologické) přibyla v témže roce Přírodovědecká fakulta a v poválečném období další fakulty, mimo jiné v roce 1965 Fakulta osvěty a novinářství (jako Institut již od roku 1960, v roce 1972 nahrazená Fakultou žurnalistiky, zrušenou roku 1990, kdy byla zřízena Fakulta sociálních věd) a Fakulta tělesné výchovy a sportu (jako Institut od roku 1953) a v roce 2000 Fakulta humanitních studií (jako Institut základů vzdělanosti od roku 1990). Filosofická fakulta byla v letech 1951–59 rozdělena na dvě fakulty: Filosoficko-historickou a Filologickou, vedle toho v letech 1957–69 byla realizována výuka aspirantů (= doktorandů) na Ústavu marxismu-leninismu pro vysoké školy (viz Ústav sociálně politických věd UK). Na těchto fakultách a omezeně i na fakultách lékařských, na Právnické fakultě a fakultách teologických (viz Biskupské semináře) byla a je realizována výuka sociologie.
Zřízení české Karlo-Ferdinandovy univerzity do Prahy přivedlo filosofa T. G. Masaryka, který byl jmenován mimořádným profesorem Filosofické fakulty (řádný profesor 1896) a v rámci svých filosofických přednášek začal přednášet rovněž sociologii, poprvé v roce 1884. Ze sociologie přitom přednášel hlavně úvodní kurzy, sociální patologii a politickou sociologii. U Masaryka se z filosofie „se zvláštním zřetelem k filosofii sociální (sociologii)“ v roce 1905 habilitoval Břetislav Foustka (1915 mimořádný a 1919 řádný profesor) a v roce 1912 Edvard Beneš (1923 řádný profesor), z nichž zejména první měl na výuku sociologie dlouhodobý vliv. Zůstal přitom věrný „masarykovskému“ vymezení sociologie jako jednoho z filosofických oborů a kromě dějin sociologie a sociologie národa a státu nadále přednášel také industriální a sociální psychologii, politologii a religionistiku. V průběhu dvacátých let ovšem Foustka ze zdravotních důvodů často nepřednášel a sociologický seminář, který vedl, byl jen formálním. Jeho asistentem se v roce 1927 stal Zdeněk Ullrich, Foustka stačil ještě habilitovat Karla Gallu (1931) jako prvního i nominálně sociologického docenta na Karlově univerzitě. V roce 1931 byla sociologie na Karlově univerzitě ustanovena rigorózní disciplínou, vedení semináře však již v té době fakticky přebíral Josef Král, který na fakultě od roku 1928 suploval stolici dějin filosofie (vedle svého profesorského působení na Komenského univerzitě v Bratislavě, oficiálně do Prahy přešel až v roce 1932, 1933 byla jeho profesura dějin filosofie rozšířena i na sociologii). Král přitom vedle úvodních kurzů přednášel sociální vývoj, sociální statiku, sociální činitele a sociologii války, Galla sociologii a filosofii dějin, sociologii státu a práva, Beneš příležitostně vedl jedno oddělení sociologického semináře. Král zároveň opakovaně žádal ministerstvo školství a národní osvěty o svolení ke zřízení výzkumného sociologického ústavu při svém semináři, vůbec první české organizace, která by umožnila dlouhodobé zaštítění a realizaci vědeckých sociologických výzkumů. Ani přes přejné stanovisko fakulty mu však z ekonomických důvodů nebylo vyhověno. Personální posílení představoval přechod docenta Antonína Boháče na Filosofickou fakultu (1936), habilitace Zdeňka Ullricha (1937) a příchod docenta Otakara Machotky z Bratislavy, umožněný uprázdněním Benešovy profesorské stolice po jeho odchodu do exilu (1939). S výjimkou Gally, s nímž udržovali jen pracovní styky, se jednalo o jádro tzv. pražské sociologické školy. Do válečného uzavření českých vysokých škol proběhlo na Filosofické fakultě UK 22 rigorózních zkoušek ze sociologie, na jiných fakultách sociologie vyučována nebyla (s výjimkou tzv. křesťanské sociologie na Teologické fakultě). Po druhé světové válce na fakultě nadále působili profesoři Josef Král a Otakar Machotka (řádným profesorem jmenovaný v roce 1946 s platností od roku 1939) a docenti Boháč, Galla a Ullrich, asistentem sociologického semináře se stal František Dědek. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli Machotka a Ullrich akčním výborem zbaveni přednášení (oba brzy odešli do exilu), sociologický seminář byl v roce 1949 zrušen. Následujícího roku museli přednáškovou činnost ukončit i Král a Boháč. Boháč v roce 1950 zemřel, Král byl o rok později penzionován, Galla v roce 1949 přešel na Pedagogickou fakultu (i když se na Filosoficko-historickou fakultu v roce 1952 vrátil, věnoval se již pedagogice). Přesto podle starého rigorózního řádu bylo na Filosofické fakultě UK v letech 1945–53 vykonáno 162 rigorózních zkoušek ze sociologie.
Výuka sociologie byla na Filosofické fakultě obnovena v roce 1965 v rámci katedry filosofie, kterou vedl Ludvík Svoboda, spolupracovník někdejší Sociologické revue. Na počátku roku 1966 se katedra sociologie osamostatnila pod vedením Eduarda Urbánka, jejími dalšími pracovníky se stali Bedřich Bauman, Martin Marušiak, Jan Sedláček, Jiřina Šiklová a později Jitka Havlová, Karla Hyánková, Jaroslav Kapr, Milena Manová a Miloslav Petrusek. Všichni učitelé katedry sociologie byli přitom vlastně sociology – samouky, kteří se s tímto oborem teprve postupně seznamovali; někteří z nich se ovšem záhy stali špičkovými domácími sociology. Katedra jako celek neměla jednoznačný profil, snažila se o „dialektické propojení teoretické a historické přípravy s přípravou v oblasti matematických a statistických metod a postupů“, studium sociologie bylo většinou kombinováno s jinými obory. V roce 1968 sociologii na Filosofické fakultě UK studovalo 76 interních a 40 externích studentů, obvykle v kombinaci s filosofií, ale i s ekonomií, etnografií a historií. Katedra začala vydávat sborník/časopis Studia sociologica. Na počátku tzv. normalizace bylo pozastaveno přijímání nových studentů, někteří učitelé museli odejít (Kapr, Šiklová), další emigrovali (Bauman). Vedení katedry byl v roce 1970 zbaven Urbánek, kterého nahradil Martin Marušiak a později externista Jindřich Filipec, katedra však stejně byla následujícího roku zrušena a převedena jako oddělení vědeckého komunismu a sociálního výzkumu do mohutné katedry marxisticko-leninské filosofie, externě vedené stranickým úředníkem Antonínem Vaňkem. Oddělení, které se v roce 1975 vrátilo k názvu oddělení sociologie, zpočátku vedl Antonín Matějovský a po něm Jan Sedláček, až v roce 1977 došlo v souvislosti s opětovným nástupem Antonína Vaňka na Filosofickou fakultu ke znovuzřízení samostatné katedry sociologie, nyní už explicitně marxisticko-leninské. Přes tyto peripetie zůstal pedagogický sbor po většinu sedmdesátých let nezměněn: Jitka Havlová přednášela sociologii práce a průmyslu, Martin Marušiak sociální psychologii, Miloslav Petrusek soudobou sociologii a výzkumné metody, Jan Sedláček dějiny sociologie a Eduard Urbánek sociologickou teorii; Havlová a Urbánek měli ovšem na čas zákaz přednášení. Zásadní zlom přinesl teprve Vaňkův opětovný nástup, protože nový vedoucí katedry, který se už na počátku sedmdesátých let výrazně podílel na „normalizaci“ Filosofické fakulty, začal uplatňovat značně svéráznou personální politiku: vedle čistě osobních hledisek prosazoval chápání katedry jako nomenklaturního, nejen podle názvu „marxisticko-leninského“ pracoviště, na němž proto mohli vyučovat jen „kádrově spolehliví“ pracovníci. Katedru musela opustit velká část kvalitních vyučujících (v roce 1980 Jitka Havlová a Miloslav Petrusek), místo nichž byli přijímáni pracovníci, jejichž hlavní kvalifikace spočívala ve stranické disciplíně nebo dokonce jen v personálních vazbách na vedoucího katedry. Z původní sestavy vyučujících své místo obhájili jen Jan Sedláček a Eduard Urbánek, většina nových pracovníků nebyla dostatečně erudovaná (výjimku tvořil Jiří Buriánek, který na katedru přešel v roce 1978). Zatímco v šedesátých letech bylo studium sociologie obvykle kombinováno s filosofií a v průběhu sedmdesátých let se uplatňovaly hlavně dvojoborové kombinace s politickou ekonomií, pedagogikou a tzv. vědeckým komunismem, další studium bylo koncipováno výlučně jako jednooborové, což se v dané situaci negativně projevilo na jeho kvalitě.
V rámci společensko-politické transformace po roce 1989 musel vedení katedry a později i fakultu opustit hlavní „normalizátor“ Antonín Vaněk (v letech 1986–89 byl rovněž děkanem Filosofické fakulty), nakrátko se na ni vrátili rehabilitovaní bývalí pracovníci Havlová, Petrusek a Šiklová. Od roku 1991 katedru dlouhodobě vedl Jiří Buriánek, v roce 2013 nahrazený Jiřím Vinopalem. Katedra přitom zůstala relativně malým pracovištěm s asi deseti vyučujícími (kromě již uvedených Jiří Šubrt, později Dana Hamplová, Marek Loužek ad.). Vedle toho byla v roce 1990 zřízena katedra sociální práce, zpočátku v rámci katedry andragogiky, na jejímž založení a organizaci se podíleli sociologové Jiřina Šiklová a Pavel Hartl, právník Igor Tomeš a další. Tato katedra se orientuje na oblast sociální politiky, sociální ekonomiky a praktické činnosti v řadě oblastí sociální práce. Samostatným pracovištěm se stalo centrum genderových studií, které postupně přešlo na Fakultu humanitních studií.
Paralelně se sociologií, pěstovanou na Filosofické fakultě, se na Karlově univerzitě od dvacátých let 20. století rozvíjely se sociologií příbuzné disciplíny na Přírodovědecké fakultě – demografie a (sociální) geografie. Na formování sociologicky orientované demografie měl určující podíl Antonín Boháč (docent 1929), který však v roce 1936 přešel na Filosofickou fakultu, později se zde uplatnili František Fajfr či Václav Sekera, Zdeněk Pavlík a Jitka Rychtaříková. Sociální geografii (v meziválečném období se hovořilo spíše o „anthropogeografii“) na Přírodovědecké fakultě přednášeli Viktor Dvorský (1919 mimořádný, 1929 řádný profesor), Julie Moschelesová (docentka 1934), Jaromír Korčák (docent 1948, profesor 1951), později Dušan Drbohlav, Dagmar Dzúrová, Martin Hampl, Karel Kühnl, Martin Ouředníček, Luděk Sýkora a další. Sociální geografie přitom od devadesátých let 20. století prochází prudkým rozvojem, došlo k obrovskému růstu katedry a počtu jejích studentů.
Další sociologické pracoviště Karlovy univerzity (nepočítáme-li již uvedený Ústav marxismu-leninismu pro vysoké školy, viz Ústav sociálně politických věd UK) bylo krátkodobě ustaveno v průběhu šedesátých let 20. století. Jednalo se o studium sociologie kultury na Fakultě osvěty a novinářství UK, v roce 1968 nakrátko přejmenované na Fakultu sociálních věd a publicistiky. Katedru, zřízenou v roce 1967, vedl Miroslav Disman, jejími dalšími členy se postupně stali František Černý, Oldřich Klusák a Blanka Sobolová, studentům přednášeli i externisté Blanka Filipcová, Karel Galla, Václav Lamser a další. V roce 1968 se sociologie stala jedním ze čtyř fakultou vyučovaných oborů (jako jednooborová sociologie nebo v kombinaci s andragogikou), po Dismanově odchodu do exilu se však katedra rozpadla a studenti sociologie dostudovali na Filosofické fakultě (Ivan Gabal, Hynek Jeřábek, Petr Matějů). Celá Fakulta sociálních věd byla zrušena v roce 1972 a nahrazena ideologickou Fakultou žurnalistiky. Ta byla zrušena na počátku roku 1990, místo ní začala nově vznikat Fakulta sociálních věd (FSV) UK. Jejím prvním děkanem se stal novinář Čestmír Suchý, kterého počátkem roku 1991 nahradil Miloslav Petrusek. V prvních letech fungování fakulty byla vytvořena dodnes trvající struktura jejího vnitřního členění na relativně autonomní útvary, které se nazývají instituty (v současnosti je jich 5), přičemž jedním z nich je Institut sociologických studií (ISS). Tento institut zahrnuje katedru sociologie (profilujícími pracovníky byli především Josef Alan, Hynek Jeřábek, Jiří Kabele, Zdeněk Konopásek, Miloslav Petrusek, Miroslav Purkrábek, Jan Řehák, Jadwiga Šanderová a Alena Vodáková, později rovněž Jan Balon, Martin Hájek, Milan Tuček), na níž je rovněž vyučována sociální antropologie (Josef Kandert, Jakub Grygar), a katedru veřejných politik (Pavol Frič, Martin Potůček, Arnošt Veselý). Součástí fakulty se nakrátko stal také obnovený Ústav sociálně politických věd UK (1990–94, Josef Alan) a později trvale Centrum pro sociální a ekonomické strategie (od roku 2000, Martin Potůček).
Od šedesátých let byla sociologie příležitostně přednášena i na lékařských fakultách (Hana Haškovcová, Jaroslav Kapr, Vojtěch Tlustý), v osmdesátých a devadesátých letech rovněž na Fakultě tělesné výchovy a sportu (Jan Hendl, Václav Hošek). Významnější je nicméně vznik samostatné Fakulty humanitních studií (FHS) UK, kde je sociologie vyučována v rámci bakalářského studia (Jiří Bystřický, Miloš Havelka, Karel Müller) a magisterských oborů antropologie (Jan Horský, Tereza Stöckelová), evropských kulturních dějin (Zdeněk R. Nešpor), genderových studií (Věra Sokolová) a studií občanského sektoru (Marie Dohnalová, Marek Skovajsa). V roce 2009 se na FHS UK etablovalo samostatné oborové studium historické sociologie (Johann P. Árnason, Bohuslav Šalanda, Jiří Šubrt). FHS vydává časopisy Historická sociologie a Lidé města, je spoluvydavatelem časopisu Historická demografie.
Literatura:
Discipulus [= Miloslav Petrusek]: „Několik poznámek k vysokoškolské výuce sociologie.“ Sociologický obzor 2, 1988, 3: 48–53.
Jiří Musil: „Poslední ročník studentů sociologie po únoru 1948.“ Lidé města 13, 2011: 373–396.
Zdeněk R. Nešpor: „Studium a studenti sociologie v Československu před nástupem komunistického režimu.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 48, 2012: 669–696.
Markéta Sedláčková – Jakub Mlynář (eds.): „Prima to bývalo a prima je to i teď!“ Memoáry k 50. výročí založení katedry sociologie na FF UK. Filozofická fakulta UK, Praha 2015.
Eduard Urbánek: „O znovuzahájení výuky sociologie na filosofické fakultě UK.“ Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his. 1968/4: 5–12.